Dekameron

Upraveno v dubnu 2021. Boccacciův Dekameron je jedním ze základních prvků celé italské kultury, středověk barvitě ožívá v jeho vnitřní rozpolcenosti mezi katolickou zbožností a lidskou přirozeností. Pier Paolo Pasolini, marxista, provokující standard morálního pokrytectví, nemohl charakter Dekameronu odmítnout, pro svůj účel ho zlidovět a přenesl do Neapole a jižních oblastí. Pasolini vykouzlil italskou renesanci, ozdobil ji zpěvem neapolských lidových písní, za klášter jeptišek zvolil středověkou rezidenci a ve dvacátém století palác bankéře Becketta a dneska luxusní hotel Villa Cimbrone, staré kamenné domy s podloubími a oblouky Neapole a Casertavecchia začlenil kameraman Tonino Delli Colli do živoucího tepotu středověku v zábavnější, poetičtější i erotičtější podobě. Éros je základní lidskou podstatou, avšak mocenské ambice katolictví prodávají Thanata, přesto se nikdo před svodem Érota neuchrání, důvěřivost je znakem naivnosti, nevinnost je pokoušena, dobro se zlem jsou cestou v prachu zprzněny a čest nebývá vždy ctností. K hlavním protagonistům Pasoliniho obcování s Dekameronem patří: důvěřivý, oklamávaný, a přesto šťastný Andreuccio z Perugie (příjemný Ninetto Davoli), utajený svět jeptišek zjasňující mladík Masetto z Lamporecchia (sympatický Vincenzo Amato), nevěru zatajující Peronella (zajímavá Angela Luce), hříšník mravopočestnosti z podstaty samotné věci až do posledního dechu života Ciappelletto (dobrý Franco Citti), svého umění znalý renesanční malíř a Giottův žák (směle provokativní i meditativní režisér filmu Pier Paolo Pasolini), tak nedočkaví mlaďoučcí milenci Caterina (Elisabetta Genovese) a Riccardo (Francesco Gavazzi) a sexuální příležitost využívající kněz Don Gianni (příjemný Lino Crispo), Z dalších rolí: Peronellin milenec Giannello (Vincenzo Ferrigno), malířův doprovod na cestě (Giacomo Rizzo), ubohý prosťáček Lorenzo (Giuseppe Arrigio), Andreucciova falešná fešná sicilská sestra (Maria Gabriella Maione), horlivě zbožný Ciappellettův zpovědník (malíř Giuseppe Zigaina), Caterinin pragmatický tatínek Lizio da Valbona (Giorgio Iovine), či představený přemalovaného kláštera (Gianni Rizzo). Pasoliniho Dekameron je podařeným převodem podstaty slavného literárního díla na filmový pás, nesnesitelná lehkost středověkého bytí dostala stylovou podobu. Rozervanost lidských duší mezi katolickou výchovou a mravní společenskou normou na straně jedné a živočišnou a ziskuchtivou lidskou přirozeností na té druhé nemohla dostat zábavnější a smyslovější tvary. (02.02.2010)

Nečetl jsem Dekameron, tudíž nevím, kolik toho má s filmem společného, ale jestli aspoň trochu, tak to musí být docela nářez. Jestli jsem z tohoto filmu něco pochopil, pak to, že Pasolini nebyl zrovna velký přítel katolické církve a dal to zde dost jasně najevo. Dokážu si představit, že se kdejakému prelátovi zatmělo před očima, pokud to tedy nějaký viděl. No a jestli proti tomu filmu křičeli, pak určitě nejvíc ti, kteří mají sami nejeden ten hřích na kontě včetně porušení celibátu. (13.08.2006)

V první řadě musím říci, že se mi film líbil. K Dekameronu jako k takovému od Boccacia mám velmi vřelý vztah, na střední jsem si pár povídek přečetl a líbily se mi. Z "Dekameronu" od Pasoliniho mám dost smíšené pocity. Jeden pocit je ten dobrý - svérázný obhroublý druh vtipu, určitá zemitost a u některých povídek atmosféra jako při čtení Boccacia. A teď to horší - občas značné tlačení na pilu (Pasolini se s estetikou skutečně moc nesral, ale přesto je jeho Trilogie života jeho nejmalebnějším obdobím tvorby), chvilková horší orientace (nebyl jsem si kolikrát jist zda se jedná pořád o tu povídku, či už o nějakou jinou) a někteří značně toporní neherci, kteří svými zjevy působí dosti odpudivě. Ale když to všechno vezmu dohromady, nemohu popřít, že je "Dekameron" dobrý film. (05.10.2007)

Tvůrce tak složitý a jakoby přerývaný, jakým byl originální a esteticky až převzdělaný Pier Paolo Pasolini, i vzezřením tolik navazující na své renesanční předchůdce, nemohl vydávat jednoduchá a nekomplikovaná díla. Traktát přenesený na stříbrné plátno, podívaná obohacená o skvělou kameru, rukopis, jehož nezaměnitelnost již zdaleka bije do očí! Porozumět této hloubce znamená propracovat se k pozoruhodné svébytné kvalitě stále moderního světového globálního filmu. DEKAMERON, to předmorové hemžení Toscany i ostatní Itálie před černou smrtí poloviny 14. století, hrůzná vzpomínka, ale i nejeden netuctový zážitek, který se neomezuje na košilatosti, ale všímá si i ostatních stránek života, to všechno, shrnuto spíše do efektních scén než do volně komponovaných a do děje jakoby mimochodem vkládaných filmových povídek, je vlastně jednou velkou poutí po neučesané, ale plebejsky zdatné a radostné zemi. Obscénnosti, tolik zdůrazňované dobovou i současnou kritikou, tu vlastně přicházejí zkrátka: v době vypjatého erotického a pornografického filmu Pasolini působí spíše jako ostýchavý cudlín a způsob jeho pojednání těchto slunci vzdálených stránek lidského života je jemný a neopakovatelně - jak jinak to napsat - pasoliniovský. Myslím, že památka velkého italského filmaře bude i nadále přežívat v jeho tolik rozkošatělé a přece předčasně zavřené filmografii. (14.02.2010)

Vždyť přesně takový středověk (a Boccaccio byl autor plně středověký) byl - nízké se prolíná s vysokým, smrt na denním pořádku, niternou zbožnost projevují i hajzlíci. Barvitý kolorit každodenního života (i vesnické svatby) doprovází velmi dobře vybraná folklorní hudba. Navíc pocta středověkým malířům nástěných maleb. (09.07.2010)