Hanba

Bergmanův "velkofilm", který opouští stísněné komorní prostředí a nezvykle se rozevře - konflikty hlavní dvojice tudíž nejsou uzavřené do sebe, ale hlavní roli náhle hraje vnější, válečné prostředí, které je hlavní rozbuškou v jejich na počátku na pohled idylickém vztahu, z něhož jsou na konci jen žalostné trosky a Evina nadějná vize i přes nejvyšší zmar všude kolem je nenaplnitelná i z hlediska toho, čím se za tu dobu stal její přecitlivělý manžel. První polovina s náhlým přechodem v apokalyptické obrazy úchvatná, pak však přijde slabší část s nevěrou, z níž čiší čirý a nekompromisní chlad a postavy jednají dost přepjatě a v závěru přichází vrchol - nezapomenuteln ěmrazivá scéna na člunu. A to vše skvěle dynamizuje Nykvistova rozpohybovaná kamera, která však nezapomíná ani na kompozičně působivé záběry. (08.04.2010)

Jan a Eva Rosenbergovci neprežívajú zrovna priaznivé obdobie,jednak sa nachádzajú v bližšie nešpecifikovanej vojne,kde nebezpečenstvo číha z každého kúta,majú viac šťastia,ako by si mysleli,alebo hereckí predstavitelia Max a Liv v extrémne náročnom vdýchnutí ich výkonov nabádajú k prílišnému naturalizmu v tak pesimistickom vyznení,že hľadať nejaký číri optimizmus je ako hľadať ihlu v kope sena,ale nebudem až taký pesimista,a predsa sa šťastie na nich usmeje... Ale takým nemastným-neslaným spôsobom...Ako pokračujú vo svojich útrapách,tak je nejednoznačné,ako skončia. Čo mám doteraz skúsenosti,ktoré sa týkajú videných počinov Ingmara Bergmana,tak mám pocit,že snímok je netypický,najmä v zobrazení všadeprítomných agresiách,ktoré neprospievajú psychike týmto ľuďom,trpia,lebo vojna je preto,aby vyžmýkala všetku vnútornú pohodu každého jedného obyvateľa,ktorého sa to týka... Film má preto takú silnú odozvu v dušiach diváka,lebo herecké výkony dvorných spolupracovníkov režiséra Bergmana sú fenomenálne,kde pripočítam kameru Svena Nykvista,výpravu a predstavu,že táto vojna môže byť hociktorá,ale ako som počul v úvodných titulkoch,tak ja si najskôr predstavím extrémne-brutálnu 2.Svetovú Vojnu... (22.10.2014)

Hanba je sice filmem válečným, ale není primárně o válce. Je hlavně o vyvíjení vztahu jednoho manželského páru uprostřed blíže nespecifikované války (ale ono je vlastně jedno, jaké, všechny jsou si dost podobné), před kterou se manželé snaží utéct na jeden ostrov. Jenže válka se pomalu, ale jisté dostává i tam... A Bergman si s tímhle opět poradil perfektně - vztah obou dvou vede naprosto perfektně a uvěřitelně, u obou skvělé vykresluje i psychologickou stránku a mě osobně bavilo víc sledovat vyvíjení vztahu než válečnou situaci a mě osobně tam ty výbuchy místy připadaly rušivé. Celkově je však Hanba skvělý film, který je ještě líp vedený a naprosto perfektně zobrazuje všechen ten strach a tu nejistotu, že člověk nikdy neví, na jakou stranu se přiklonit a i kdyby chtěl zůstat neutrální, nemůže v tomhle stavu být neustále, protože stejně ke konfliktu ať už s jednou nebo druhou stranou dojde. On je ten film strašně chytrý a je vidět, že to Bergman má v hlavě srovnané. O skvělých hereckých výkonech a skvělé filmařské stránce se u Bergmana snad ani nemá smysl rozepisovat. Vadilo mi zde sice, že prostřední část je poměrně utahaná a těch detailních záběrů na obličeje podle mě bylo až příliš, ale i tak je Hanba naprosto skvělým a promyšleným filmem. Přemýšlel jsem mezi silnými 4* a slabými 5*, ale nakonec rozhodla závěrečná scéna. (01.05.2020)

Nezvykle výpravný a extrovertní Bergmanův film. Jeho vyhrocená reflexe dopadu války na manželský pár, který žije v izolaci severského venkova, je vlastně z diváckého hlediska netypicky přístupná a otevřená. Výjevy válečných hrůz nepotřebují žádné extrémní stylizační doplňky, valící se kolony vojsk postrádají znepokojující anonymitu siluet tanků z Mlčení. Tušená válka naplno vtrhává do života postav, není důležité určit kdo s kým a proti komu, je důležité postihnout nápadnou změnu v chemii páru. Zpočátku dominantní Eva se mění v pasivního následovníka muže Jana, jehož slabota a zbabělost se vlivem válečných hrůz mění v jakousi hanebnou formu brutality. Muž zvíře vládne světu, zatímco jemný ženský princip se v houštině výbuchů a utrpení stahuje do trpitelské oddanosti. Nesmírně působivé, poněvadž navzdory jednoznačnému poselství dokázal Bergman uchovat složitý vnitřek postav. Metafora hanby je mimochodem bergmanovsky úchvatná – zlého snu, který nepatří ani jedné z postav a ten kdo se z něj probudí, měl by pociťovat nekonečnou hanbu. Jak vidíme, v tomhle ohledu se nic nezměnilo. Hanbu nevidět. (29.11.2008)

"Válka je nejprůkaznější odraz morálního úpadku" po tisící prvé, ale jednoznačně v jednom ze svých nejsilnějších psychologických zástupců. Po Sedmé pečeti zřejmě nejvýpravnější Bergmanův film, který ale nepostrádá, nebo lépe řečeno pevně staví na jeho neukojitelném talentu mučivě načrtnout a rozvést vnitřní rozpoložení svých postav v těžké životní situaci a měnící se vztahy mezi nimi. Charakter Maxe von Sydowa, jeho emocionální přerod a výměna rolí s původně mnohem cyničtější Liv Ullmannovou, patří k tomu nejpůsobivějšímu a myšlenkově nejobjemnějšímu, co se kdy ve filmu vyskytlo, a okolní zdevastovaná krajina či davové scény plné chaosu a zoufalství, tradičně nadpozemsky nasnímané virtuózem Nykvistem, znázorněné hrůzy už jen prohlubují a dodávají jim formální punc plnohodnotného válečného dramatu, přestože nevíme základní fakta o konfliktu ani dobu a prostor děje. Každičký záběr a každý zvrat má své podstatné místo v celém tom deprimujícím příběhovém bludišti, kde jsou aktéři uvězněni, směřováni k slepým uličkám beznaděje, naivní naděje a hanby... 95% (17.02.2016)