Tiché doteky

Hogenauer si zvolil veľmi zaujímavú tému, ale spravil toľko školáckych chýb, že sa nedajú ani zrátať. Najzákladnejšia, ale tkvie v tom, že si zvolil veľmi nepravdepodobný "skutočný príbeh", s čím ale oboznámil diváka až na samom konci, čiže najprv sa dívate na tú podivnosť, ktorej čím ďalej tým menej rozumiete až kým vás neunudí a potom vás zaskočí pointou, keď už nemá žiaden emocionálny náboj. Navyše chladná réžia nepôsobí odťažito, skôr mechanicky a kamera vám veľa emócií nesprostredkuje. (30.12.2019)

[KVIFF 2019] Takový normální příběh. Zatím. Holka z Čech odjede do Lotyšsko/Holandska hlídat dítě. Takový normální příběh. Zatím. Pak nějaké ty umělecké skrupule, které k tomu patří a jsou sami za sebe trochu únavné. Ale dejme tomu. K tomu nějaký to ubližování. Hm, zajímavé. Už ne tak nějak normální příběh. Zatím. No a poté to už spíše hraničí se sci-fi a divák ani neví o co běží, kdo běží, kam běží. Tam se dostáváme k velkému finále, ve kterém se vlastně dozvídáme, že šlo o skutečnou událost. Což je zajímavost, kterou vlastně skoro nikdo nečekal. Minimálně já ne. Je to zvláštní, protože film tím dostal sílu až v posledních minutách. Nicméně já bych nemluvil o vyloženě špatném díle. Koukáme zde na kus díla, které není špatně udělané. Technicky. Příběhově je to někdy trhanec a někdy mazanec. A někdo má rád holky a někdo vdolky. A já obojí. To nic nemění na potenciálu, který je zde i do budoucna. Ale zatím ne tolik. Ale to nevadí. V celku to stačilo. (07.07.2019)

Řada výpustek jednak zostřuje naši pozornost, znejišťuje nás a činí Tiché doteky záludně nepředvídatelným, ale také vytváří natolik široké interpretační pole, až se dostavují pochyby, jestli autor nezašel ve své neochotě k doslovnosti příliš daleko a nenatočil film, který ve výsledku sděluje především to, co si do něj konkrétní divák dosadí (časté je např. čtení příběhu jako výpovědi o střetu Východu a Západu). Nejsem si jist, zda režisér dokázal vybalancovat poměr mezi tím, jak nám říct dost, abychom chtěli vědět víc, ale zároveň ne tolik, abychom věděli něco „definitivního“, film rozděluje publikum. Jisté ovšem je, že tato nejasnost a neuchopitelnost činí sledování Hogenauerova formálně ojediněle ukázněného debutu zároveň podnětným i frustrujícím. Více tady 75% (14.10.2019)

O co vlastně jde? 1) Komentář je jeden celý spoiler. Nevěděl jsem, o co ve filmu jde. Myslel jsem si nejdříve, že sleduji nějakou scifi o sektě vesmířanů. Nebo nějaký perverzní orgiastický kult. Že by šlo o náboženskou společnost mě vůbec nenapadlo._____ 2) A ono jo. Twelve Tribes jsou křesťané, mezinárodní konfederace se zhruba 3 000 členy, založená v roce 1972 v Tennessee v USA. Podobně jako Amišové se zaměřuje na ekologické hospodaření. Děti vychovávají doma (v USA i ve vlastních školách)._____ 3) A teď přijde to zajímavě. Poté, co německá policie sektě odebrala asi 40 dětí za používání fyzických trestů (zejména výprask bambusovou rákoskou), část členů se přesunula do Česka na statek Uchované semínko v Mšeckých Žehrovicích. Podrobněji o nich zde._____ 4) Věc má ovšem ještě jeden aspekt. Po celou dobu nasvědčuje faktu, že jde o něco jako Dvanáct kmenů, jen trestání dětí a stravování v kavárně. Mechanické naroubování dokumentu na závěr filmu s informací, že toto jsou ti, o nichž je film natočen, je nefair vůči Dvanácti kmenům i vůči divákům._____ 5) 35letý režisér a scénárista Michal Hogenauer má bezpochyby před sebou zajímavou budoucnost._____ 6) Výstižný koment: Vitex (bez hodnocení), Psice****. (02.01.2020)

Tiché doteky se v něčem podstatném podobají českému filmu Domestik – sterilita, manipulace, touha po dokonalosti, totalita a odcizení nebo spíše odlidštění. Toto odcizení má několik fází – ztráta kontaktu s domovem, s rodinou, s rodným jazykem nebo se svým vlastním jménem. Proto má mladá Míša potřebu vytvořit si (alespoň dočasně) něco, s čím se může nově identifikovat, pocítit sounáležitost … najít něco „jako“ rodinu - zkrátka zase někam patřit, třeba i zdánlivě. A pak už jenom stačí dostávat se na základě systému odměn více na dosah tomuto cíli – čím více se člověk vzdá své identity a svých morálních hodnot a odcizí se sám sobě, tím blíže je dané metě. Jakékoli pochybnosti jsou vyargumentovány jako neopodstatněné, později se z nich stávají přímo lži. A cíl je pořád jenom zdánlivý, protože pro jeho dosažení je třeba překročit další hranici. Film má skvělou gradaci a i když divák tuší, že „tady něco nehraje“, pořád neví, co přesně to je. Právě na této vnitřní intuici je postavena podstatná část filmu. Jedním z mnoha signálů, že se děje něco „jinak“, je například elitářství - třídění na my a oni. MY jako vyvolení, ONI jako ti, kteří nic nechápou. Postupně se ve filmu objevují motivy nekončící lidské snahy o vytvoření jakéhosi nadčlověka. Umanutá touha přímo po konstrukci geneticky dokonalého člověka pak může připomenout Galtonovu „pozitivní“ eugeniku. Dalším spojujícím prvkem s Domestikem je manipulace – k ní zde dochází v mnoha směrech - pomocí jazyka (slov), manipulace s tělem a symboly, posouváním hranic. Režisér navíc skvěle sleduje psychologický vývoj hlavní hrdinky, která se postupně mění z empatické dívky v sadistku. A pokud tenhle „skok“ není pro diváky pochopitelný, tak je to dle mého úsudku záměr, protože přesně takhle se „to“ děje. Právě v nové situaci a v nové sociální roli jde často stranou vlastní úvaha, přesvědčení či hodnoty (jak dokazuje například Stanfordský vězeňský experiment). A to, že pointu celého příběhu divák plně pochopí až z dovětku – to je takový „aha“ efekt, který musela zažívat i Míša, když jí vše došlo. Poslední filmová věta, kterou pronáší tlumočnice, ve které odkazuje velkým obloukem na domov, je brilantním zakončením téhle jízdy. Po zhlédnutí filmu mě ale tíží otázka, proč právě teď přichází toto téma? Snad proto, že ve světě, který se pro nás stává stále více cizím, budeme chtít ve finále každý někam patřit, vytvářet vztahy s druhými (skutečnými) lidmi. Možná vůbec netoužíme po virtuálních a nahodilých vztazích s „krátkou trvanlivostí“. Nemůže snad právě z tohoto extrému roztříštěnosti a dezintegrace vyvstat (v dobré víře) extrém opačný, totalitní? (08.07.2019)