Černý narcis

4,5 - Ach jo, ti bílí tučňáci. Jsou (podle mě) zcela nepochopitelně a zbytečně zavřeni mezi stěnami kláštera, obklopeni depresivními mrtvolami na kříži a pak, když potkají pořádného chlapa, můžou se zcvoknout a není divu, že jedna chce zavraždit druhou, třetí je hysterická, čtvrtá místo brambor sází tulipány... Po Rivettově Jeptišce další film, jehož obsah (náboženský fanatismus) mě v poslední době dokonale nasral. (04.01.2008)

Pár úprav a byl by z toho absolutně strhující film. Pressburger, Powell a Cardiff ukazují fantastické výtvarné cítění. Bohužel nerozumím pojetí postavy pana Deana, která svojí šílenou vizáží a podivným chováním narušuje jinak ucelenou atmosféru a sevřenost snímku. Naopak, linie "jeptišky jsou v klášteře na místě s podivnou atmosférou a začně jim z toho mrdat v hlavě" je v kombinaci s vizuálním pojetím naprosto omamná. Skvělý film, který ale mohl být naprosto jedinečný. 8/10 (28.01.2020)

Päť mníšok, jeden hollywoodský štramák, ktorý nosí gate prekliato vysoko (to chcelo Oscara za kostýmy), vyšinutá miestna samaritánka, sofistikované dieťa a k tomu asi prvý gay amerického filmu, ktorého inakosť scenárista povýšil na niečo hlboké a spásonosné. Mozaika je až príliš "farebná", aby sa autorom podarilo úspešne preniesť na diváka častú a prirodzenú bezútešnosť rehole mníšok (i iných Božích dcér a synov). Technicolor nie je všetko, resp. menej je niekedy viacej. (21.07.2010)

Láskou k Technicoloru netrpím. Téma mě zaujalo, ale naivní představení Himalájí společně s absurdním koncem mě nepřesvědčilo o tom, že by Deborah Kerr měla pro mě jiný význam, než jako Anna Leonowens ;) Ostatně realizovat barevný film plný pastelových barev a nepřeplácat ho, to se už umělo minimálně od Zahrady Alláhovy (1936). Ačkoli chápu, že velkofilm s indickým chlapcem Sabu si žádal jiný přístup. (01.01.2011)

Příběhově jde o trochu lacinou variaci na generické exotické příběhy, které ve čtyřicátých letech tvořily nezanedbatelný námětový repertoár hollywoodských studií (kdo by si při té příležitosti nevzpomenul na Mazaného Filipa - "Lidi po tom teďka šílej - Čína, Buddha, exotika, medicínmani, mandaly... Jmenuje se to 'Usrana Nasrata'."). Přičemž psychologizace ženských postav zploštěná na potlačovanou sexualitu (sestra Ruth se z toho návalu vysublimovaných pudů orosila natolik, že zůstala zpocená až do konce filmu) dává vzpomenout na popularitu freudiánské psychoanalýzy. Ani jedno z toho ale nepovažuju za výrazné negativum. Myslím, že milovníci klasické éry, mezi něž se počítám, tenhle druh naivity považují za základní kámen dobového vyprávění. Po ostatních stránkách je film vypiplaný, ať už jde o skvělou práci s mizanscénou a kompozicí, nebo o působivé používání technicoloru. Skutečně lze dobře rozumět tomu, proč organizátoři LFŠ zařadili film do technicolorové sekce, protože režiséři z filmu v tomto ohledu vyždímali, co se dalo. Konec snímku pak dává jasně na srozumněnou, že jde o britskou, nikoli americkou produkci. (05.08.2015)