Sedmero krkavců

Hodná a milá hlavní hrdinka s opravu nevídaným sebeobětováním bojuje o vysvobození svých bratrů. Pochmurnost je sympatická a pohádková. Pohádky jsou plné zla, nenávisti, žárlivosti a škodolibosti, pravda, vždy je zcela zdecimuje absolutní dobro, kde tomu tak není, ocitli jsme se v žánru horor. Ale i přes výbornou atmosféru a sympatické kladné i záporné figury mi to vždy připadalo nedomrlé. Něco jako guláš připravený tak, aby ho mohly i malé děti - výživné, ale nemá to ten správný říz. (21.01.2011)

Když už jste „poproseni“ pohlídat malé caparty (kteří mimochodem nejsou vaši vlastní) – tož co s nimi…Horůrek si s nimi pustit nemůžete – no tak musíte vytáhnout a oprášit nějaké ty pohádky a tak jsem po hodně dlouhé době viděl tento český kousek – který má kupodivu hodně nízké hodnocení. Přitom to zas až tak špatné podání Sedmero krkavců není. Chýlková a Boris Rösner byli správně „záporácky“ pošahaní, sem tam to mělo i zajímavou atmosféru a samozřejmě nesmí chybět šťastný konec… (05.11.2018)

Z minima tu sénárista (Pavel Aujezdský) i režisér (Ludvík Ráža) vytvořili maximum. Ponurost prostředí i děje, v němž konec konců vítězí dobro nad zlem vítězí, připomíná, jak nutné je do výchovy i do života dosazovat i "absolutní" momenty, bez kterých ztrácíme smysl o jeho skutečné, přepestře barevné kvalitě. Bohužel si nevybavuju při nejlepší vůli první filmovou verzi tohoto skvělého příběhu Němcové z r. 1967. Pohádka-báchorka jako žánr byla původně určena pro dospělé a "zdětinštěla" až umělými sběry zhruba po roce 1800. Jako žánr není zcela jasná, je to jakýsi žánrový konvolut - nebo, chcete-li - průsečík. V nejčistší podobě se blíží ke svým bájeslovným (mytologickým) východiskům. Němcové se podařilo - a Aujezdský s Rážou to rozvinuli a dále úspěšně posunuli do filmové řeči - právě tento základ zachovat a dát mu uměleckou úroveň původního autorského výkonu (tato velmi podstatná stránka její tvorby je neprávem podceňována a až negována). Herecké kreace prakticky bez rozdílu tuto ideu rozvíjejí a dotvářejí na mimořádné umělecké úrovni. Dominanci tu mají ženské výkony (Hlaváčová, Chýlková, Podhradská) nad mužskými (Michal Dlouhý, Brzobohatý, Rösner) a zlo se - podáváno ve své skutečné, nezkreslené a nekarikované podobě temného, "černokněžného" živlu - jeví až přeexponovaně. Nicméně Jana Hlaváčová je a zůstává především strádající matkou, Brzobohatý chápajícím a manželčin žal sdílejícím partnerem, Mária Podhradská bezelstným, něžným, ale také pevným a houževnatým dívčím panenským ženstvím. Tento základní trojúhelník doplňuje tandem zla, v němž lehce incestní a rovněž již zapškle staropanenské ženství-zlo vneuvěřitelné škále prostředků suverénně zvládá Ivana Chýlková a jí odpovídá až hugovský skřet Borise Rösnera, jehož lidštějším pólem je zlovolný klevetil a pomouvač. Své ikony rámcujících živlů v tradiční posvátné triádě přesvědčivě zvládli Růžek, Jandová nakonec i Daniel Rous. Z této optimisticky ponuré pohádky mrazí, ale závěrečné vítězství dobra přesto zahřívá. V Bohdaně je zaklet i kus Němcové samé stejně tak jako v mateřském traumatu osmi zrozených a téměř nenávratně ztracených dětí. Štědrovečerní uvedení pohádky tak bylo útokem víc na šedou kůru mozkovou než na svátek plesajícího srdce. Chápu proto i ty hlasy, které se nenamáhají předstírat okouzlení a dávají to najevo i svým hodnocením. (27.01.2008)

Film je především velkou obžalobou zaostalého feudálního systému: a) kdyby tehdy byla produktivita práce vyšší, Bohunka by spíchla těch 7 košil tak za tejden a né za víc jak 9 měsíců, a k žádné drasťárně s čerstvě narozeným dítětem by tak nemohlo dojít b) kdyby bylo Bohunce umožněno chodit v dětství do školy, uměla by číst a psát nebo aspoň kreslit, a i němá by tak mohla princi popsat, co se stalo s jejich potomkem. To už vůbec nemluvím o tom, že kdyby tehdy existovaly počítače, mohla mu na to téma udělat krásnou prezentaci v pavrpointu. Chyba ve filmu: Slunce hraje starý M. Růžek a Vodu mladá Z. Jandová. Ve skutečnosti to ale má být obráceně, neboť voda je starší než Slunce. (30.10.2014)

Tuhle pohádku jsem naposledy viděl na Štědrý večer roku 1993, kdy štědrovečerní pohádky měly ještě úroveň. Po dlouhé odmlce jsem ji shlédnul znova a neztratila nic z kouzla, které ve mě zanechalo. Je to klasický rukopis Ludvíka Ráži, jenž svým pojetím do příběhu dostává temnotu a hororovou atmosféru, podobně jako třeba v pohádce O Janu a podivuhodném příteli nebo ve filmech Ocelové město, Poslední propadne peklu, či Princ a chuďas. Samo sebou tomu dominuje magická hudba Petra Hapky, který Ludvíku Rážovi skládal povícero věcí. Mě tady zkrátka takový režisér chybí! Ludvík Ráža natočil stejnou verzi již v roce 1967, tu jsem ale ještě neviděl, což brzy napravím. Tahle pohádka z roku 1993 se natáčela v mých oblíbených lokacích Jižní Moravy, které mám tak rád. Namátkou třeba Janův hrad, Lednicko-valtický areál, Sirotčí hrádek, Macocha, kolem Býčí skály, Rudické propadání a jeho okolí, Boskovický hrad nebo Pernštejn. Nezapomenutelné role ztvárnili Ivana Chýlková a Boris Rosner, jako Milada a Chrt. (01.10.2021)