Nebe

"Život Číňana, který není schopen pro Čínu vytvořit materialistický užitek, ztrácí jakoukoliv hodnotu" ... jen malá parafráze ze včerejší nebeské debaty v Boskovicích, kam pan Etzler zavítal. Profesionál, jež mě nutí obracet zrak daleko na východ, jelikož co se šustne tam, semele nás. Rád bych ještě ve svých mladých letech sám otestoval "deformovaný lid Číny" a jestli je vše do puntíku tak, jak nám to tento Ostravák líčí. Super zážitek .... brzo knížky. Děkuji Evropě za nebe. (20.10.2021)

Takhle. Mám trochu špatný pocit, že se mi to až tak nelíbilo. Ale fakt jsem čekal, že to bude víc tepání do Číny jako takové, že Etzler bude hodinu mluvit o tom jak je to tam všechno na hov.o, ale místo toho je to příběh o sirotčinci, který žije (stejně teda jako jiné v číně) z darů a vlastně je jedinou záchranou pro postižené a osiřelé děti. 6/10 (27.08.2023)

Politický komentář a taková prodloužená etzlerovská reportáž o katolickém ostrově s hluboce lidskými hodnotami uprostřed odporného a zrůdného komunistického režimu, který společnost nejen svazuje, zároveň ji, zdá se, degeneruje. Střední a východní Evropa o tom ví také své - ta o tom naštěstí už může točit filmy. (12.09.2022)

Uprostřed toho pekla, kterou Čína je, ležel ostrůvek klidu, empatie a dobroty. Byl jím sirotčinec Tchien (Nebe) starající se o postižené (nejen) děti a přežívající z darů mecenášů a dobroty sestry. Tito odložení postižení jsou výsledkem politiky jednoho dítěte - když se páru narodilo postižené dítě, tak se ho radši vzdali, následně to zkusili znova. Komunistická strana Číny sice zažila šílený ekonomický rozvoj, ale svým nabytým bohatstvím nijak nepodporuje své nejslabší. Na těch totiž nezáleží. Jasně, existují státní sirotčince, ale jejich stav je natolik bídný, že by tam nikdy nebylo dovoleno natáčet reportáž nějakému zápaďákovi. Jedna však existuje: V devadesátkách tam nemocné sirotky zavírali do temné místnosti a nechávali je umřít na zanedbání. Přitom komunismus by měl být do velké míry o zdravích vztazích mezi bližními, o udržitelnosti a spokojenosti - je to ostatně utopická koncepce. Strana však toto nijak nepraktikuje - podobně jako to nepraktikoval SSSR. Je to jen další diktátorský režim s koncentráky, vedený nelegitimní vládou strachu, která investuje více do vnitřní bezpečnosti než “obrany”. To poukazuje na silnou nevíru Strany ve vlastní systém - straníci ostatně posílají své děti na evropské školy. Tento státní útlak má na společnost negativní dopad. Všude kamery a práskači a propaganda. Lidé se bojí promluvit. Nechtějí skončit pod pásy tanků jako v roce 89 na náměstí Nebeského klidu. To vede k nezájmu o věci veřejné (o čemž politika jest) a hodnotovému žebříčku orientovanému k materiálním statkům. Někteří se vška nemohou obrázit ani k tomu. Socio-ekonomické nůžky se rozevírají, ale s chudými je snazší manipulovat. Pokud v takovém prostředí Číňanovi auto přejede nohy, může se obět spíše spolehnout na to, že bude bližním překročen, než že mu bude zavolána záchranka. Každej se bude radši starat jenom sám o sebe. To vede jen ke zmaru. V roce 2021 si Strana došlápla i na tento sirotčinec a zařadila ho pod státní dikci. Hádám, že tím se kvalita života oněch postižených sirotků výrazně snížila. (21.02.2023)

Novinář Tomáš Etzler objevil v absolutně nehumánní společnosti malý ostrůvek lásky v podobě katolického sirotčince, který dnes už bohužel neexistuje. Tahle informace zmíněná v závěrečných titulcích se mě hluboce dotkla. Celý dokument je nesmírně emotivní a velmi na mě zapůsobil. Za nejvíce zdrcující bych označila záběry na ženu, kterou srazilo auto na přechodu pro chodce. Ležela tam poměrně dlouho zcela bez povšimnutí kolemjdoucích, několikrát se pokoušela sama vstát, než ji (konečně!) přejelo další projíždějící vozidlo... O Číně jsem si nikdy nedělala žádné iluze, přesto jsem byla doslova šokovaná skutečností, že tamní zvrácený režim zřejmě vymyl mozky většině obyvatel natolik, že nejsou schopni soucitu a empatie. (90%) (23.06.2022)