Skalpel, prosím

Především zásluhou vynikajícího Miroslava Macháčka (i v reálu přesně toho zažraného profesionála zasluhujícího respekt, se kterým byste si ale dvojdomek opravdu postavit nechtěli) těžko zapomenutelné niterné drama o životě špičkového neurochirurga. V uvedených intencích je to zřejmě náš nejkomplexnější film, nechybí v něm snad žádný aspekt života hlavního hrdiny. Zápletka s dětským pacientem by mohla evokovat některé Kachyňovy filmy, ale Svobodovo pojetí by od zmíněných víceméně hořkosladkých snímků nemohlo být odlišnější. Velmi působivé a řemeslně výborně provedené dílo - které ale nebude vyhovovat každému. 80% (24.11.2012)

Tak jsem si zase po letech zopakoval tento film z nemocničního prostředí. Trochu jsem se obával, že po letech už na mne nezapůsobí tolik jako tehdy (znal jsem i knižní předlohu Valji Stýblové). Ani po letech tento film neztratil nic na své působivosti, dokonce bych řekl, že zraje jak víno, čím starší tím lepší, i když lékařská věda od té doby hodně moc pokročila. Ta etika a mezilidské vztahy zdaleka tolik ne ... Plejáda filmových osobností (Macháček, Brejchová, Brzobohatý) i z Polska (Barbara Brylska) i roztomilý Uzlík, skvělá kamera i hudba a výsledkem je působivé psychologické drama, které považuji za jeden z nejlepších i "nejrealističtějších" filmů z nemocničního prostředí. Speciálně obor neurochirurgie je velice náročný, "chyby" se tu neodpouštějí a v tomto oboru uspějí jen ty nejlepší osobnosti (odborně i lidsky), ale i ony by těžko mohly vynikat bez maximální podpory celého týmu (analogie orchestru a dirigenta). A to právě nádherným způsobem popisuje jak knižní předloha, tak i film. Ne náhodou jedním z odborných poradců byl profesor Beneš.. (12.12.2017)

Když se na to dívám s odstupem času a vlastně poprvé v trochu jiném než dětském věku, působí to na mě jako vitrína tehdejší doby, skoro až surrealisticky zdémonizované prostředí nemocnice, šedotmavá pod kůži se zarývájící atmosféra márnic z doby, kdy nám bylo filmem předkládáno, že přijít do nemocnice je vlastně nekonečná lidská tragédie, kterou bude nutno řešit něčím tak tragickým, jako je operace za doprovodu tragicky žalostných myšlenek pana primáře, tragicky pro sebe přemýšlejícího o tom, že před ním stojí nemocný člověk, už ty názvy jako "operace mé dcery" v sobě evokují něco jako "tragédie mého dítěte". Když si dovolím to říct otevřeně, z určitého pohledu je tenhle film v dnešní době vlastně úplně směšný. I když, byl sem kolem roku 90´ na operaci, mohlo by se to nazvat "operace ve skleňáku" a tehdy to prostředí opravdu bylo jako kůlna Salvadora Dalího... Tok myšlenek, který ve mě vzbudil tento film je vpravdě nekonečný, musím se přinutit udělat tři tečky za větou a vzdálit se... (03.05.2018)

Jiří Svoboda točí dobré filmy a z těch co jsem viděla jsou dva vynikající - tento a Zánik samoty Berhof. Je zvláštní jak polistopadový komunista Svoboda dokázal v době, kdy byli komunisté u moci, natočit tak stylově čistý, naprosto netendenční film, který může fungovat v jakémkoliv režimu, v jakékoliv době. Jakoby se vznášel v prostoru a čase. Film o bezmoci těch mocných, kteří rozhodují o životě a smrti člověka, jehož tělo je jim dáno napospas a oni jsou jenom lidé, ne bozi, což si často pacienti neuvědomí a chtějí zázrak. (13.11.2014)

Režijní styl Jiřího Svobody mi nesmírně vyhovuje. Absolutní nepodbízivost divákovi, jasný postoj po celý film, scény, které by mohly jednoduše sklouznout k patosu (např. když děda přesvědčuje primáře, aby provedl operaci), ale přitom zůstávají syrovou výpovědí o člověku, jeho strachu a touhách. Pan Macháček naprosto přesvědčivě ztvárňuje stárnoucího lékaře, který začíná pochybovat o svých schopnostech, přitom musí řídit tým lékařů a provádět náročné operace. Navenek musí působit sebejistě a rozhodně, uvnitř je však zmítán pochybami jako každý člověk. Prostřednictvím jeho vnitřních monologů můžeme zkoumat jeho pocity, strach i radosti z malých vítězství pro lidstvo ale velkých pro člověka. Ještě zajímavější je pak tragická postava doc. Krtka (Radoslav Brzobohatý). To, jak zahrál pocity poté, co mu zemřela dcera, jsem dokázal plně docenit až na základě svých zkušeností... Ve filmu se prolíná civilní podání umocněné neustálým odpočítáváním času se syrovou odtažitou kamerou a citově vypjatými okamžiky (smrt Brzobohatého dcery, lékařské spory). Je zajímavé, že snad během celého filmu nezazní hlasitější dialog, emoce jsou vyjádřeny spíše výrazy a kamerou (pro mě je snad nejúžasnějším filmovým záběrem scéna, kdy malý "Uzlík" leze vyplašeně i zvědavě zároveň do tunelu CT). Můžu doplnit, že nemocničního prostředí jsem bohužel s manželkou užil mnoho (a to právě v Motole), takže z porovnání vím, že atmosféra ve filmu se reálu přibližuje velmi. (29.10.2005)