Žiletky

Masakr. Dlouho jsem se na tenhle film chystal. A až nemoc mě k tomu "dokopala". Filipa Topola mám rád, v jistém období svého života jsem jeho a Psí Vojáky poslouchal dosti. Bylo to složité období. Ta hudba se mi zaryla pod kůži. I texty. A na pana Topola bych se vydržel dívat ve dne v noci. Ale film je šílenej. Dostkrát jsem měl co dělat abych neusnul. Až..konec to najednou všechno převrátí..což je nakonec fajn :-) ale celkový dojem z filmu to napravit nedokáže. (17.11.2014)

Ano, je to neuveritelne, ale Zdenek Tyc porad toci :( tocil, toci a asitocit bude.... nevim, kde tento zvrhlik a samozvany reziser bere drzost a hlavne penize na takove paskvily. Topol trcici pul hodiny na komine, epizodni role Pergnerky a spousta jinych nesmyslu - proc? No snad jediny klad: bujne vnady Hrubesove, ale ty uz jsme videli mnohokrat. Takze je tu vubec neco? (26.07.2002)

Tak jsem to po 13 letech znovu viděl a nevím co vlastně na to říct. Je to film do kina ne na doma - to je jisté. Film, kterých se moc netočí, jelikož od filmu už lidé očekávají snad jen srozumitelné vyprávění příběhu - i když kolik lidí dnes vlastně zajímá nějaký příběh? Hodnotit to v kontextu současné produkce, asi by bylo nejtrefnější švihnout sem odpad!, ale na to se tu nehraje. Normálně bych asi dal 2 hvězdy, ale teď vidím, že už mne po letech ten konzum taky trošku nahlodal. Dám 4, ne kvůli tomu, že by film byl tak kvalitní, ale proto, že ukazuje, že filmy se dají točit i jinak. snaha se cení (10.04.2010)

Pamatuji si, když to mělo premiéru tuším v kině U hradeb, dnes již neexistujícím, že francouzský producent Joel Fargé, vedle něhož jsem seděl, se nudou ošíval a nevěděl, co dělat. Tohle je film určený pro ukřivděnou pražskou smetánku, pro niž byla ta 80. léta děsným utrpením, neb furt ta StB jim něco zakazovala, a oni museli dokonce na vojnu, někteří nedejbože pracovat, a oni chtěli jen existenciálně pokuřovat, popíjet a filozofovat, ubíjet se ve svých pocitech marnosti a žiletek. To, že kolem Prahy většina mladých žila nějak jinak, a dokonce taky museli na dva roky na vojnu a pak každý den do rachoty, to je těmhle lidem tak nějak jedno - oni řeší hlavně sami sebe. O tom je i tento film - bezvýchodné pocity, marnost nad marnost, utápění se v sebelítosti, jak nás ten svět nemá rád. Obrazově je vynikající, Marek Jícha odvedl skvělou práci, a ti, co hledali lokace, rovněž. Obrazovou stránku bych občas přirovnal k filmům Pavla Juráčka, což je pochvala. A ano, všichni se rovněž při tomto filmu těší na zrzavý klín a velká ňadra Hrubešové, která to dělala pro herectví, ne pro zviditelnění. Prý. Jistě, film je legendou pro jistou skupinu lidí, neb je o legendě, neb Filip Topol již není mezi námi, neb účastí na koncertu Psích vojáků se tak krásně rebelovalo proti režimu... Ok, nikdo to těmhle lidem nebere. Ale přes 90 % národa asi nebude tyhle pocity sdílet, protože prostě žili jinak, a někteří dokonce kašlali na nějaké pocity, nějaký režim - a prostě žili. Sluníčko totiž vycházelo každý den, navzdory režimu. (22.09.2015)

Žiletky Zdeňka Tyce jsou v kontextu českého filmu naprostým solitérem a v našem geografickém prostoru i zjevením. Film reflektující existenciální krizi středoevropského intelektuála (symptomatické jméno hlavního hrdiny - Andrej Chadima!) spíše jen omylem spojovaného s prostředím a fenoménem dobového undergroundu, film jako obrovská a přesná metafora nemožnosti intelektuálního úniku z české kotliny (symbolická scéna odlehlé koliby pod Karlovým mostem), film plný nádherné hudby Psích vojáků (zvláště závěrečné Žiletky se švenkem kamery do prázdnoty vesmíru plného hvězd; ale i motiv písně Chce se mi spát...), film s významovými přesahy, s poetikou hledání a s přístupem, který lze označit jako UMĚLECKÝ, film snažící se dávat odpověď, film plný symbolů (komín - absurdita protestu, Kristýna - symbol nedosažitelnosti, pouť, bloudění, páter noster...), film vybočující svým přístupem k barvě, černobílý i plný barev a barevného tónování odrážející psychický stav a nálady hlavního hrdiny (jasný odkaz k jinému intelektuálovi světového filmu Krzysztofu Kieslowskiému a jeho trilogii barev vznikající ve stejné době), film rozdělený na dvě nevyvážené, byť obě velmi důležité části - černobílou - popisnou a barevnou - symbolickou, film těžký, hloubavý, depresivní, přemýšlivý, mnohoznačný a mnohoúhelný... Spolu s Reifovou Postelí, režisérovým debutem a v poslední době se Štěstím Bohdana Slámy na dlouhou dobu jediný skutečně autorský film. (Škoda, že byl pro festival Berlinale zbaven své závěrečné barevné katarze...) (19.05.2007)