Údolí včel

Údolí včel je filmovou adaptací temného románu Vladimíra Körnera a je to spojení narozené pod šťastnou hvězdou. František Vláčil tu, stejně jako v Markétě Lazarové, před diváky zhmotnil svou vizi středověku a je to vize bolestná, vnitřně zraňující, bez romantizujících nánosů, vpravdě temná. ,,Trápilo nás slunce, pohani a krvotok." Zpoza hudebního doprovodu mrazivých gregoriánských chorálů Zdeňka Lišky se tu vynořují chladné obrazy podepřené pilířem gotické klenby, gotický oblouk je tu vedle kříže nejčastěji používaným symbolem. Vnitřně komplikovaný vztah dvou rytířů Řádu, představitele fundamentu Armina a na rozcestí stojícího Pavla, je svárem mezi svobodou a vazalstvím, vírou a dogmatem, ale i vírou a pohanstvím, onou nepochybnou křižovatkou středověku. Vláčil se nebojí svou představu pošpinit nánosem krutosti a zmaru, přesto je jeho obraz až překvapivě světlý. Češi jsou v ústech Arminových pohané, pročež lze cítit reflexi pozdějšího podhoubí protestanství. Jestliže je rytíř Krista Armin vnímán jako fanatik zaslepený elitářskou pýchou dogmatem slepé víry, která ho Kristu nedostižně vzdaluje, mnohem komplikovanější figurou je sám Ondřej. Je jeho cesta správná? A kroky po ní vykonané? A co vlastně žene Armina až k tak meznímu činu? Možná zásadní moment přichází s oslavou pohanských Letnic, tvůrci inscenují scénu lovu, který lze interpretovat coby ovládnutí mysli animálními pudy, scénu lokalizovanou navíc v místech, která prolínají život Ondřeje a smrt jeho otce (jenž výměnou za svůj život vložil syna do rukou Řádu=Bohu). ______ Formálně jde o velice vytříbený snímek, František Vláčil podpořil vyznění silným přeexponováním obrazu, většina scén je velmi světlých a některé záběry mají až přepálený charakter. Z hlediska velikosti záběrů zaujmou časté celky (nedozírnost moře, proti němuž vynikne nepatrnost člověka) a pohledy z ptačí perspektivy. Úchvatné jsou pak především úvodní scény u moře Baltského. Zaujme i kompozice - charakteristická třeba v jednom z posledních záběrů, který tvoří soulad tří prvků - koně, člověka a a právě moře. Tento záběr navíc vytváří významový rámec, naplňuje se tak rámcová kompozice celého příběhu. Zajímavé je také použití subjektivní kamery, což byl dobově oblíbený moderní výrazový prostředek. Mimo mrazivé hudby stojí za zmínku také vynikající ruchy, které ještě zvyšují sugestivnost řady scén. Baladickou povahu vyprávění zdůrazňuje Vláčil také poetičností textů a dialogů/monologů. Celý film se pak snoubí s opravdu ojedinělou měrou magičnosti a působivosti. ,,Včely necítí bolest." Nemohu si pomoci, ale z temného středověkého triumvirátu Bergman - Tarkovskij - Vláčil volím jednoznačně toho posledního... (03.01.2012)

Andělé jsou mezi námi. Bez nich bychom žili jako zvěř. Že se andělé neprojevují vždy právě tím nejjemnějším způsobem, je nad slunce jasné. Není nic vyššího než víra a za záchranu něčí víry je třeba bez mrknutí oka položit život svůj i kupu životů dalších. Rytíř Armin vše pochopil a konal nehledě na překážky a neohlížeje se na způsoby. Donedávna jsem si myslel, že vrcholem naší kinematografie je Markéta Lazarová; byl jsem donucen svůj soud zobecnit - je jím tvorba Františka Vláčila. (04.01.2006)

Neskorá upútavka na Marketu Lazarovú. Vláčilovo tragické poetično a emocionálna membrána umenia symbolizmu dosadzujú rozorvaného hrdinu do kulís surového sveta, ktorý vedie križiacku výpravu sám proti sebe. Sloboda je vykorenením a prevrátením dubu života, vnútorná očista musí byť vykúpená krvou. Nádherné čiernobiele obrazové kompozície, ktoré hrajú všetkými odtieňmi mäkkého svetla, ukážková dramatická výstavba, Petr Čepek, Jan Kačer a Liškova hudba, plus opäť sugestívne rozvrhnuté použitie postsynchrónov. Vzácny, no bolestivý dar, za ktorý sa platí vlastným potom. Vidieť to, podobne ako Lazarovú, na veľkom plátne, nepochybujem, že by som siahol po ešte vyššom hodnotení. 85% (21.12.2014)

Další syrové středověké dílo Františka Vláčila. Je to chudší sourozenec Markéty Lazarové, ale i tak se jedná o neuvěřitelně silný a intenzivně působící snímek. Příběh rytíře prchajícího před svou minulostí je natočen, tak jak to Vláčil uměl nejlíp, tak nějak poeticky a zároveň autenticky. Děj je jednoduší než u M. Lazarové, sleduje příběh jen pár hrdinů, a tak je film jednodušší, přesto je však Údolí včel rovnocenným partnerem. Skvělí jsou zde dva začínající herci Kačer a Čepek. Vláčilův rukopis je nezaměnitelný. Jedná se pravděpodobně o nejlepšího českého režiséra, jehož autorství se od ostatních originálně odlišuje. (10.01.2007)

Údolí včel považujem za jeden z najlepších historizujúcich filmov Františka Vláčila. Presné dobové reálie a kostýmy, nádherné obrazy a vynaliezavá kamera dokonale využívajúca možnosti čiernobieleho materiálu, už vtedy výborný Petr Čepek s Janom Kačerom a Věrou Galatíkovou, špina, surovosť a drsné spôsoby, napätá atmosféra dotváraná Liškovou hudbou, základný konflikt medzi hodnotami vyznávanými križiackym rádom a mimo neho, to všetko sa poskladalo do mimoriadneho filmu, ktorému čas neubližuje. Pomalšie plynutie deja, časť prechodov necitlivých k divákovi, ako vjazd z diaľnice na mostné teleso k vodičovi mi bránia dať plných päť hviezdičiek. (07.02.2012)