Údolí včel

Vláčil bohužel moc nepobral umění vyprávět a na jeho obrazovém cvičení je to dost znát. Nic proti filozofování, ale tady se neobjevila jediná silná myšlenka. Navíc dialogy na sebe často vůbec nenavazují, což značně znepříjemňuje sledování. Vůbec mi přijde zbytečné točit film o někom, kdo jde tam, zpátky, zase tam a celou dobu vůbec neví. (10.01.2012)

Filozofično na plno. Také ale dusno na plno a především neosobitost, která potlačuje veškeré emoce a jakékoliv pocity, které film má a já je mohl vnímat. Výsledek je takový, že Údolí včel je dokonale a syrově zpodobněný středověk, který jen tak v české kinematografii neuvidíte. A i přesto, že mu chybí emoce, je rozhodně filmem, který nesmíte vynechat, protože Vás přesvědčí o tom, že u nás se dřív točilo cokoliv. A dokázalo to mít úspěch. Tak proč by nemělo dnes? (27.01.2015)

Další syrové středověké dílo Františka Vláčila. Je to chudší sourozenec Markéty Lazarové, ale i tak se jedná o neuvěřitelně silný a intenzivně působící snímek. Příběh rytíře prchajícího před svou minulostí je natočen, tak jak to Vláčil uměl nejlíp, tak nějak poeticky a zároveň autenticky. Děj je jednoduší než u M. Lazarové, sleduje příběh jen pár hrdinů, a tak je film jednodušší, přesto je však Údolí včel rovnocenným partnerem. Skvělí jsou zde dva začínající herci Kačer a Čepek. Vláčilův rukopis je nezaměnitelný. Jedná se pravděpodobně o nejlepšího českého režiséra, jehož autorství se od ostatních originálně odlišuje. (10.01.2007)

"Řádu mě zaslíbil otec. Pro spásu své duše." Nebýt o rok mladšího Herzova Spalovače mrtvol sedělo by Údolí včel na mém pomyslném trůnu krále nad tuzemskou kinematografií. Takto je sice odsouzeno do pozice toho druhého, ale co už s tím... Z čehož plyne mimo jiné i to, že patřím k té "barbarské lůze" co považuje tento Vláčilův snímek za lepší Markéty Lazarové (což je trochu paradox, když vznikl vlastně jen pro upotřebení zbylých kostýmů a dekorací právě po ní). Bergmanovské proporce, nepopsatelně nádherná kamera (obvzláště záběru v závěru s mizením Ondřeje do temna se asi nikdy plně nenabažím) a Liškova partitura dělají ze sledování požitek pro mysl, zrak i sluch. No a herci jsou přímo... Tady není žádný Petr Čepek, ale jenom Ondřej z Vlkova. Není tu ani žádný Jan "rodinnými pouty zpoutaný" Kačer, ale pouze a jedině Armin von Heide. To samé platí i o všech ostatních. Jasné? Jasné! (14.02.2008)

Je to kratšie a tým pádom závživnejšie ako Markéta, ale Vláčil nie je jednoducho môj šálok intelektuálnej kávy. Môže zato fakt, že hľadá hĺbku v náboženskej viere ľudí, čiže v niečom, v čom žiadna skutočná hĺbka nie je. Naproti tomu film je paradoxne médium, ktoré má myšlienkovú hĺbku bezodnú. Ja preto nedokážem hľadať metafory a symboly vo filme, kde sú hlavnými postavami ľudia, ktorí sľúbili svojmu rádu, že sa zrieknu matky, otca a ženskej lásky (otázne ale potom je, prečo zbožňujem Siedmu pečať). Potom to skončí tak, ako v tomto filme a je to pre mňa nakoniec iba podobenstvo o šialenstve. Možno ale o to Vláčilovi išlo a možno to všetko ostatné docením až niekedy v budúcnosti, keď sa k tomuto filmu snáď vrátim. (22.06.2013)