Cesta pustým lesem

Velmi zajímavá prvotina Ivana Vojnára. Je to film, který musíte vzít jako výtvarný pocit a nebo jít do kina na něco jiného. Vojnárovi jsem vděčný, že ukazuje, že film může být také uměleckým dílem a ne jenom bezduchou zábavou. Kolik filmů takto pojatých u nás po roce 1989 vzniklo? Vojnár sám se sarkasticky o svém filmu vyjádřil, že je to film pro jednoho velmi náročného diváka. Jak je tady z některých hodnocení vidět, je těch náročných diváků více. (19.03.2008)

Je pravda, že spousta lidí se u tohoto filmu nudila. Já jsem nečekal nějaký košatý příběh s propracovanými dialogy, toho se v tomto filmu nedočkáte. Naopak jsem se nechal unášet až meditativní atmosférou filmu, kterou vykresluje širokoúhlá, černobílá kamera. Krásná příroda ve filmu stojí za to, zejména záběry zimní krajiny mají své kouzlo. Mini osudy jednotlivých postav vás sice nestrhnou, ale tenhle film je spíš pocitová záležitost, režisér nevodí diváka za ručičku, každý ať si v něm najde to své. Když nenajde, taky se houby stane. (08.05.2003)

Po Lesních chodcích jsem shlédl další snímek Ivana Vojnára a začínám být přesvědčený o nutnosti zařazení tohoto tvůrce mezi své oblíbené režiséry. V poeticky laděné, do šumavské přírody zasazené Cestě pustým lesem se toho na první pohled moc neděje, avšak zpracovaná látka daleko přesahuje rámec lidského života. V popředí děje stojí opět duše člověka, osvobozená od zbytečností civilizace, reagující na vnější podněty, v souvislosti s propojeností s materiálním tělem více či méně zdárně odolávající všelijakým lákavým svodům a především existující pod nezměrnou střechou univerza, jehož je součástí. Čím vzdálenější horská samota, tím větší odhalenost lidského bytí. A stejně jako vnitřek jednotlivce, otevírá se skrze postavy pohled na lidskou společnost jako celek, ve své něžnosti, zrůdnosti, citové komplikovanosti. Nádherné záběry přírody, kdy déšť je opravdu déšť, z jarního lesa sálá vůně až do obýváku a ze zasněžených hor se člověku zarývá zima pod kůži. Dobrý nápad s obsazením písničkáře Václava Koubka do hlavní role, musím uznat, že tento neokoukaný herec zvládl svojí část scénáře, složenou spíše z gest a mimiky než z textu, perfektně. Kvalitativně za ním nezaostávají ani ostatní herci, ať už Pavel Landovský v roli vesnického pošťáka toužícího probojovat se ze zapadákova do světa nebo Eliška Sirová hrající dívku z lesní samoty, jejíž krása vábí a zneklidňuje většinu mužů v okolí a kdyby to bylo možné, přidal bych pro její výraz a hluboké oči ještě jednu hvězdu, takto jich musím dát pouze plných pět. (01.08.2012)

Obrazy ztraceného světa ... odehrávající se v předvečer světové války. Zasmušilost, zadumaná atmosféra a lyričnost snímku stojí na čárech černobílé kamery a osvěžující hudby Havlových. Jednotící příběh ke škodě filmu schází, silné lidské emoce i vlastnosti jako závist, láska, pachtění se, pomluvy, snažení....jsou jen nadhozeny a probíhající v příliš epizodických příbězích několika svérázných postaviček kdesi na pomezí civilizace. Zato obrazové scény, například ta milenecká v horské říčce či zimní šumavské scenérie...jsou malá, takřka básnická vytržení ... a jsou i důvodem k částečnému potlesku nad celkově nedotaženým dílem. (13.03.2010)

Zásadní film porevoluční éry československé kinematografie jdoucí ve stopách Tycova Vojtěcha, řečeného sirotka... 90. léta nenabídla mnoho silnějšího a lepšího. Smutným faktem normalizací zmražené kinematografie kdysi tak progresivní tzv. České nové vlny je ta většinová apatie, nezájem a nepochopení takovýchto ,,jiných" snímků, jak ze strany diváctva, tak i ze strany na výpověď a originalitu rezignujících tvůrců samých, především ale ze strany soudobé kritické obce, jejíž odmítnutí a nepochopení experimentu a symbolického vyjadřování dobře odhaluje, jak málo tu zbylo z oné ,,nové vlny"... Tady končí cesta (naší kinematografie) pustým Českem zpátky do Evropy... (04.01.2011)