Anička jde do školy

"Odtud můžeš volat kam chceš. Do Ameriky nebo na Smíchov." Většina zdejších recenzentů zapomíná, že jedním ze spolutvůrců této optimistické sondy byl scénárista Ota Hofman, který patří mezi nekorunované krále žánru filmů pro děti a mládež. Samozřejmě, jaká doba, takoví lidé. Poetiku idylického venkova kolchoznického rozkvětu stále mladé gottwaldovské republiky z tematicky příbuzné Honzíkovy cesty vystřídal možná až příliš oddětštěný svět panelového sídliště, kde vládnou úplně jiná pravidla. Ale zaměříme-li se na linii setkání nastávajících žáků první třídy se školním prostředím a s novým řádem, nemůže nám uniknout nezpochybnitelná nadčasová kvalita, reprezentovaná zejména různorodým kolektivem, v němž se vyskytují upovídaná děvčata i zlomyslní chlapci. Špílce o bolševické revoluci a vyhnaných pánech nebo básničky o pionýrech a jiskrách zůstávají spíše hořkoúsměvným dokumentem doby, ve které film vznikal (po uskutečněném banskobystrickém kongresu a v předjaří tzv. nové vlny) a zredukované na absolutní minimum. Jako přínosný vklad bych viděl hravý Havelkův hudební doprovod i civilně pojatou roli starostlivého otce, hraného Rudolfem Hrušínským. Vnímat nástup nových generací v rámci bezmála čtyřicetileté epochy totalitního systému je určitě nesnadné, ale minimálně naši rodičové a prarodičové jsou s to schopni dodatečně zhodnotit takto prožitá dětská léta. A zdá se, že to byla šťastná léta. (06.09.2010)

Košíčky od pionýrů a červená křída na revoluci. Jo, to baštím. "Já bych nemusela být žákyní, já už skoro včecko umím. Počítat do desíti a umím napsat E a A." "Tak co, děti, zatleskáme Lidce? Je vidět, že si doma čte. A Olda ne." "Anička dostane hvězdičku za to, že napsala krásně úkol a že se smířila s Lidkou. Pavel se konečně dočkal košíčku, zatleskáme mu." Na tomhle filmu se dá ujet na tripu. A kromě brilantních výkonů dětských jsou tu i za srdce beroucí výkony Hrušínského, Slunéčkové a Fialy. Bohdalové učitelka je pak variací na její učitelku předešlou ve Škole otců, ovšem tuto si zahrála s extrémním gustem. Inu první třída. V Ať žije kocour už ta kantorština bude zase o něčem jiném. (23.02.2009)

Ačkoliv zde hraje spousta slavných herců (Bohdalová, Hrušínský, Štěpánková, Menšík, Zázvorková, Fiala...), tak tento film televize vůbec nevysílají, a proto je absolutně neznámý. Ten důvod je prostý. Jedná se o vyloženě dětský film, který dnešnímu divákovi kromě pár nostalgických výjimek (staré autobusy ČSAD, pasoucí se kráva u cesty a především rozestavěná pražská sídliště s obrovskými jeřáby) nemá co dát. Středem filmu je Anička, která jde poprvé do školy a s partou dětí si především hraje na rozestavěném sídlišti. Film končí prvním vysvědčením. Roku 1962 to mohlo na dětské publikum zabrat, dneska už to nezapůsobí. [227. hodnocení, 16. komentář, 60%] (08.10.2019)

První půlrok v životě malých prvňáčků mě dostal. Ani ne tak poněkud ukřičenou ústřední herečkou nebo agitující "Bohdalkou", ale zejména kouzlem doby, která z filmu sálá. Všechno to kolem dětských přání, obav, Vánoc a dalších maličkostí se mi líbí. A děti jsou kouzelné. Kluk, na kterého se u umyvadla už nedostane, je mamčin spolužák ze školky. A přesně tak tenhle film vnímám - jako drobnou sondu do života dětí na počátku 60. let. (25.09.2012)

Ale vážení na tento film se je nejspíš potřeba dívat především očima dětí a pak očima té doby (která v těch letech vyloženě špatná nebyla), každá doba pak má své, můj otec si nostalgicky zavzpomínal na svá školní léta. Tak mě tak napadá, proč tento snímek zrovna dnes, tedy pár dní po nástupu malých dětí do prvních ročníků Základních škol? Že by jen pro porovnání? Od Vošmika, tvůrce dětských filmů, žádný zázrak ale ani žádné velké zklamání. Určeno pro ty nejmenší diváky, dospělí zas musí mít náladu. "Je to vořech, chyťte ho vořecha":-) (05.09.2010)