Šťastnou cestu

Mimořádné Vávrovo dílo je zajímavé svou rozkročeností mezi kritickým filmem třicátých let a počátky italského  neorealismu. Je k neuvěření, že uprostřed druhé světové války mohl vzniknout film dokonale postihující kapitalismus své doby v jeho vrcholech i propastech. Vše dokresluje vynikající herecké obsazení, které předchází kinematografii třetí Československé republiky. Někde v pozadí je cítit ochrannou ruku Miloše Havla. (26.05.2021)

Tento film je v podstatě naivní příběh několika mladých děvčat hledajících cestu životem, naivně vyprávěný, postavy vysloveně kladné a nebo zase záporné, rozhodně ale nekomplikované. Vávrův přístup ale tuto standartní limonádu okořeňuje v druhém plánu řadou podtextů a symbolů, které bystré oko zachycuje jen jaksi bokem, na pozadí. A tak se divákovi vtírají do mysli podněty k zamyšlení a příběh se dostává pod kůži. Taková hloubka je u starých českých filmů málo častá a překvapí. Vávra však neriskuje a bezhlavě se nevrhá do sociálního dramatu, které by mu asi kina nenaplnilo, lehce pluje příběhem, tento postup a hvězdné obsazení filmu mu zajistí úspěch. Ano mohl jít ještě dál, ale tehdy? Těžko. Na to si v jeho filmografii budeme muset ještě pár let počkat....a bude to stát za to. 90% (19.04.2011)

Po Kladive a Romanci je toto najlepsi Vavrov Film, fakt ako elita tej doby roku 1943, mimoriadne kvalitny film z obdobia Protektoratu od Otakara Vavru. Vavra tocil technicky, filmarsky genialne, dokonale diela, ale ideologicky to uz bolo horsie. Velmi sa mi pacila ustredna myslienka : stastie je vec prchava, a kazdy si je strojcom svojho osobneho (ne)stastia. A cesky film bol o Cechoch a cesky. A za vybornu Mandlovu dam vysokych 98 % (25.04.2013)

Překvapivě dobrý, a „okupačně“ asi nejlepší, český film. Dějový proud neboli prolínání osudů mladých prodavaček velkoobchodního domu, prostoupený množstvím dobových reálií, má švih i napětí. Rovněž výkony herců, ale především hereček (a především Adiny Mandlové, to si Vávra dobře ohlídal) jsou nadstandardní. Na rozdíl od poměrně vyšinutých dobových komedií má film ráz téměř dokumentární (sám Vávra to případně akcentuje jako „reportážní drama“). Ve svých pamětech (Moje filmové 100 letí, str. 77 - 79) píše Vávra, že ho „k filmu inspirovala příhoda“, herecky vypočítavého vztahu Adiny Mandlové k „cukernímu králi“ Joe Hartmannovi. Ostatně i obecně, přestože také patřil mezi její souložníky, se o ní vyjadřuje se silným despektem, - který ovšem může také být výrazem jistého přehodnocení v pozdějším věku. (25.02.2017)

Sice je Vávrova Šťastná cesta výkřikem moderny pozdního Protektorátu, ale ejhle, děj zpracovává dopady krize a datuje příběh do roku 1932. Takže si lehce odkašlávám a v druhém plánu si můžu poměrně pravidelně užívat herecké koncerty Mandlové, Štěpničkové a Vítové, Korbeláře, Kohouta, Hradiláka a Kreuzmanna. Se Šťastnou cestou jsem si prožila mnohá okouzlení, nejprve jsem film viděla na Festivalu Nataši Gollové (ačkoli právě ona tady vytváří jednu z nejšílenějších kreací své kariéry), pak jsem si ještě za pět minut dvanáct pořizovala VHS, po dlouhých letech přišlo i DVD a další kino projekce, které ale například v rámci cyklu To je Lucernafilm! v dubnu 2013 nestáli ani za řeč. Poněkud lepší projekce proběhla v rámci akci akce Sto let kina Lucerna v roce 2009. Je půvabné, jak kolorit kolem NFA buduje stejnou antidramaturgii jako stejným koloritem opovrhované televizní strategie - čili stejně jde tam i tam opět jen o trojhvězdí nesmrtelných. (15.02.2009)