Třináctá komnata

Naturalistické drama v hávu Pražského jara - i tak lze vyjádřit děj filmu, jehož literární předloha je tak blízká KOUZELNÉMU DOMU K. J. Beneše nebo dílům Jaroslava Havlíčka či Karla Matěje Čapka-Choda. Neurčité rozmezí dětské fantazie, naivní magie, temného genia loci a skutečných problémů jednoho manželství i romantického přátelství dvou předpubertálníchních dětí, které je líčeno s převahou dětského vidění zarámovaného do chlapeckého vyprávění uprostřed tajemné Kampy a Malé Strany, kudy teče stejně tajemná a zasněná Čertovka, literárně asi nejproslulejší vltavské pražské rameno. To všechno podtrhuje několikeré barevné odlišení filmu, jemuž dominuje barevnost dětského vidění a fantazie, křížená s variantně barevně tónovaným dvoubarevným obrazem s jasnou převahou klasického černobílého odstínu. Tragická událost, vražda dívčina otce dr. Kalisty, je tak nasvětlována jednak z různých stran odlišných zorných úhlů, jednak jako určitý přelomový okamžik chlapcova osamělého, uzavřeného života. Svým záběrem i směřováním přes přesné souřadnice současnosti je dobou i formou obsahu filmového děje bezčasí, ve kterém se tyto kritické okamžiky odehrávají. Dílo jímavé, ale i divácky nesnadné patří určitě do lepší poloviny rozsáhlého literárního odkazu Neffova i Vávrovy neméně velké a jen obtížně přehlédnutelné různorodé filmografie. (01.06.2008)

Chtěl jsem doložit Vávrovu tvůrčí nepůvodnost poukazem na Jirešovu Valérii, kterou mi to místy silně připomínalo, jakož i na Chytilové Ovoce stromů etc., zkrátka na mladé tvůrce "Nové vlny", jimiž se starý matador Vávra ne příliš zdařile inspiroval. Potíž je v tom, že oba jmenované filmy, jakkoli lepší než Třináctá komnata, vznikly až později (1970, 1969). Možná půjde o faktor Krumbachová, která se na filmové tvorbě různých autorů tehdy podílela každopádně silněji, než jak to lze vyčíst s titulků jednotlivých filmů. Ale protože už tedy nemám nic, čím bych Vávrovu invenci zpochybnil, poukážu jen na chvályhodný fakt, že tvůrce, který byl za všech dob a režimů vždy cool a vždy na špici v právě vládnoucích tvůrčích postupech, přiklonil se v druhé půli 60. let k tehdejší avantgardě, čehož plodem jsou čtyři filmy, z nichž každý by bylo chybou nevidět (narozdíl např. od toho, co tehdy točil Martin Frič). V hodnocení kvality Třinácté komnaty venkoncem souhlasím s Ony (3 hv.). K tomu bych si přisadil, že všechno je zde až křiklavě doslovné, poměry v rodině primáře Kalisty přehnané, postava Kosti vyznívá celkově dost protivně, nekonzistentně, "přemoudřele" ve smyslu špatných scénářů filmů pro děti a jeho úvodní a závěrečný komentář působil stejně přihlouě jako Růžkovy průběžné komentáře ve Všech dobrých rodácích. Podobně kazící dojem jsou přebyteční trampové pějící jakousi romantiku pod Karlovým mostem a s tím související fakt, že jsem se ani přesto za celou dobu nemohl nijak vžít do skutečnosti, že se děj odehrává na Kampě, natož že by tento fakt měl být sám o sobě něčím zajímavý. Ale když se chce (a mně se chtělo), lze tento film s požitkem a užitkem brát nekriticky tak, jak je. Navíc finále a fakt, jak to celé dopadne, dostatečně rehabilitují všechny ty "neohrabanosti" z průběhu děje. A Kosťova nekonzistentnost taky není od věci: třeba ve scénách jeho rozmluv s vlastním otcem (v nichž působí zcela jinak než v jiných scénách) ho lze nakonec vnímat jako jakéhosi hlasatele či překladatele skutečnosti a naopak otce jako toho, jemuž má být cosi ohlašováno, tedy skutečný subjekt těchto scén. Obdobně pak smozřejmě budeme vnímat Kosťu jako jakéhosi "mediátora" i pro Blanku, budeme ovšem muset jeho postavu přece jen nějak zcelit, vždyť je jedním z těch, kteří na konec emocionálně inerpretují výsledné události jako svou vlastní vinu. Zašlé kulaté okno do třinácté komnaty bez dveří každopádně jen stěží lze zfilmovat působivěji. Pěkný komentář napsal vypravěč (5 hv.), zajímavou kritiku přináší Adiemus (3 hv.). (16.01.2016)

Otakar Vávra sa nechal inšpirovať novou čekoslovenskou vlnou a natočil Trinástu komnatu. Film o deťoch, nie pre deti. Výborná práca kamerového mága Juraja Šajmoviča, jemná mágia perelínajúca sa celým filmom a výborné herecké výkony oboch detských filmových hrdinov. K tomu experimentovanie s čiernou, bielou, farebnou snímkou a hra s rôznymi filtrami. Dosť neznáme a málo uvádzané dielo. 4**** (30.05.2016)

„Já jsem se netvářila, já jsem se jenom divila." Poetické drama s výraznou formou odpovídá svým zpracováním době - 60. letům. Tajuplný dům skrývající 13. komnatu, tajemná zahrada, jež ho obklopuje, dvě děti žijící svými fantaziemi a trojlístek dospělých, jejichž vztahy jsou napjaté jak špagáty. Film vedle příběhu postav vypráví obrazem. Ester Krumbachová dle titulků pouze složila slova titulní písně, ale protože s Vávrou spolupracovala před tím a potom, nedivil bych se, kdyby i zde našeptávala, na jaký detail se má kamera zaměřit, jak zarámovat ten který obraz. Doteky secese a romantismu (nikoliv sentimentalismu), lehká temnota a směřování k tragickému konci, který se může a nemusí, dle věštby, naplnit. (20.05.2021)

Ta snivá nálada opuštěné (takřka rajské) zahrady a starého pitoreskního města, kde se čas zastavil, je tak kouzelná, že jsem první čtvrthodinku nyl blahem. Kamerou se zde vskutku čaruje, a hudba tomuto čarování mocně napomáhá, dokonce i The Rebels zde zpívají velice nerebelsky, též zasněně. Až je škoda, že vlastní příběh je podivně vyumělkovaný a nevěrohodný, a v hlavní roli je tak protivný fracek (Kosťa), že už po další půlhodince vynutil z našince povzdech: Herodes, to byl král. (09.03.2014)