Dotek zla

Technicky takřka nedostižný snímek. Příběh mě ale mírně zklamal. Nedokáže koncentrovat akci a napětí na ta správná místa. Heston je ve své roli nudný a zvrat přichází pouze jeden a to až po vyvrcholení narativního oblouku, kdy zjišťujeme, že Quinlan se stran podezřelého, jemuž podstrčil důkazy, nemýlil. (23.10.2009)

Po vsetkych strankach pohlcujuce. Perfektne premyslene prostredie, kde uz len fakt, ze sa pribeh odohrava na americko-mexickej hranici, dava filmu zvlastne napatie. FIlm je vlastne takym subojom dvoch zastupcov zakonu. Mexican a american. Dianie a postavy sa presuvaju z jednej strany hranice na druhu, chvilu je v pravomoci american, chvilu Mexikanec. Kazdy sa v tomto pohranicnom konflikte snazi vyuzit vsetky dostupne moznosti, aby uspech prevazil na svoju stranu. Postavy niesu vsak vobec ciernobiele ako vizual, kazdy pouziva inu inu cestu a uz vobec sa nedaju jednoznacne stanovit/odsudit postavy ako kladne a zaporne. A vobec, spravodlivost ma v tomto filme len veli povrchnu hodnotu. Samozrejme kapitolov samou o sebe je brilantny vizual, ktory podobne ako ostatne prvky, tento film vlastne vytvara. Praca kamery, obrazova kompozicia a hra svetla a tienov je vskutku uchvacujuca. No najviac mi vhlave utkvela postava detektiva Hanka Quinlana (Welles), ktory si svojim zjavom, vykonom a hlbkou svojho charakteru ukradol takmer cely film pre seba. (9/10) (05.07.2008)

Bez ohledu na míru Wellesovy kontroly nad finální podobou filmu (resp. jeho různými verzemi) považuji právě Dotek zla za jeho vrcholný počin. Kompozicemi i vyprávěním dynamický, téměř v reálném čase vyprávěný noirový příběh pádu policejního kapitána, připomínajícího chladnokrevným jednáním, vzezřením i způsobem snímání (z podhledu a v expresionisticky vychýlených úhlech) hororové monstrum, je pro mne vzorovou ukázkou „pure cinema“. Práce s několika plány akce, sugestivní vysoce kontrastní stínohra, akci plynule sledující a na měnící se pozice postav flexibilně reagující kamera (díky vedení naší pozornosti rozmístěním figur, změnami velikosti záběru a přerámováváním mohou klíčové scény filmu trvat několik minut, aniž by se to jakkoli projevilo na tempu vyprávění), přesný, často ironický a někdy záměrně diskontinuitní střih – to všechno přispívá k tomu, že styl nejenže strhává pozornost sám k sobě (aniž by narušil realistický, místy až dokumentárně veristický ráz řady scén), ale hlavně nese významy, posiluje příběh a přispívá k atmosféře permanentního ohrožení, před nímž není úniku (a to i ve scénách snímaných ve velkých celcích, zdůrazňujících izolovanost hrdinů). Bezútěšnosti napomáhá povýšení antagonisty na ústřední a skutečně fascinující postavu. Vargas a jeho milenka jsou oproti tomu relativně ploché melodramatické figurky, které chtějí hlavně vypadnout z předpeklí, v němž vinou úvodní exploze uvízli (jakkoli je pro liberální vyznění filmu i pro jeho téma hranic mezi různými reálnými i imaginárními prostory podstatné, že jde o smíšený pár). Ať jej vidíte poprvé nebo poosmé, Dotek zla vás dokáže překvapit porušováním hollywoodských žánrových konvencí, stylistickou promyšleností i tím, že nepůsobí chladně a strojeně (jinak by se zřejmě nestal kultovním). Není v něm takřka jediného „obyčejně“ působícího záběru (když už, s velkou pravděpodobností jde o některou z dotáček, nad nimiž neměl Welles kontrolu). Mnoho stejně poctivých a vtahujících učebnic toho, jak vyprávět obrazem, neznám. 95% Zajímavé komentáře: Adrian, Radko, Madsbender (23.12.2018)

Klenot a naprostá klasika Noir filmů!!! Orson Welles byl opravdu jeden z největších filmových guru a o jeho přínosu světové kinematografii nemá cenu diskutovat. Touch of Evil má v sobě dokonalou atmosféru, perfektní práci s kamerou, promyšlený scénář, skvělé herecké výkony a dokonalou režii Orsona Wellese, který se doslova vyžívá v dlouhých záběrech bez střihu. Nemám vůbec co vytknout, tohle je prostě povinnost pro každého filmové nadšence......... (07.02.2009)

Veleslavné tři minuty souvislého a kompozičně náročného záběru z průvodního pouličního intra, kvantum kamerového hračičkovství (mistrovství) kladoucí důraz na charakterizaci postav jejich unikátním nasnímáním a na bohatý smyslový p(r)ožitek, dynamický střih, silně tíživá atmosféra dosahující efektu oparem zahalené noční můry, to vše v žánrově nezbytné studii černobílé, trefný humor v komentujících/doplňujících "symbolech", předjímání Psycha, nezaměnitelný autorský styl, netradiční obsazení pro netradiční role (např. Heston - Mexičan) a sám (korpulentní) Orson Welles jako odpudivé, ale zároveň politováníhodné ztělesnění pokřiveného policejního ega. Více snad netřeba dodávat. (10.09.2008)