Hwaelos

Promarněná příležitost. Gejzír vizuální kreativity, která diváka uhrane na straně jedné a až přílišná eklektičnost žánrů na straně druhé. Drobné spoilery included. Zatímco překlopení (poněkud černé) college komedie o střetu hodné holky s bitchy světem jejích spolužaček do nostalgického semi-muzikálového retra (ála Půlnoc v Paříži) a následně do čím dál tím víc znepokojivého thrilleru ještě proběhlo dobře, od rozbití stěny mezi oběma hrdinkami jako by filmu spadl řetěz. Následně totiž dochází k další proměně žánru - tentokrát k detektivce - a jakkoli paranormálních jevů začne spíš raketově přibývat, samotný thrill a uhrančivá znepokojivost naopak klesá. Z mého klímání mě příjemně vyrušila jen scéna v samotném climaxu, v níž v giallo stylu z podlahy a postele začnou vyrážet pařáty mrtvých, aby Ellie zachytily, ale mimo tuto scénu je finále snímku spíš zklamáním - didaktická vysvětlovačka "jak to celé bylo" nejenže není napínavá, ale zároveň ozřejmuje něco, co půlka diváctva nejspíš uhodla sama. Proč tedy žánrové metamorfózy první půlky snímku fungují, a druhé ne? Řekl bych, že je to tím, že pomáhají jednomu záměru - postupnému build-upu mrazivé atmosféry, která je napájená jednak zhnusením a strachem nad údělem Sandie, jednak nevyhnutelností stále zlověstnějšího propojování Elliina světa s tím Sandiiným. Jenže ve chvíli, kdy film nejintenzivněji balancuje na hraně thrilleru a hororu, režisér uhne k rozplétání příběhového klubka - a strach se s racionální úvahou, jak známo, nemá příliš v lásce. Drobné loose ends typu nadhozené a nedořešené záhady osudu rodičů Ellie raději ani nezmiňuju.

Skvělý doplněk k o devět let staršímu snímku Podivuhodná cesta, který je ostatně stylově a záběrem dosti podobný Filmovému čaroději. Není to náhoda - obojí je totiž dílem stejného režiséra. Zatímco snímek, který jsem před lety viděl na LFŠ se však soustředil primárně na Cestu na Měsíc, tento dokument uchopuje podrobněji Meliésův život a ve druhé polovině se pak soustředí na cestu k objevení (a v samotném finále i restauraci) sekundárních amerických negativů několika desítek Meliésových filmů. Pro cinefily povinnost, jakkoli bych uvítal, kdyby byl snímek ještě o půlhodinu delší - a dal tak prostor i pro zhodnocení Meliésovy tvorby kupříkladu od takového Scorseseho.

Spoiler v úvodní větě: Musím říct, že jsem celkem chápal, proč se hlavní hrdina nakonec rozhodl opustit Zemi. Protože já mít takovouhle rodinu, odcestuju radši taky. :) Dělám samosebou humor, ale faktem je, že to, co nejvíc podráží filmu nohy, je praktická absence postav, na nichž může divákovi aspoň trochu záležet. Roy má aspoň k tomu, že se chová jako magor, nějaké důvody (ale pokud předpokládáme, že má předložený fikční svět nějakou logiku, měla by se tak chovat i Jillian, což se neděje), ale to z něj nedělá snesitelnější personu. Tenhle fakt je v kontextu Spielbergovy filmografie vlastně překvapivý. Druhý problém, který s Close Encounters mám, leží ve scénáři. První hodina snímku se úplně zbytečně vleče a jediná potenciálně zajímavá linka, která by mohla děj nějak posunout, - totiž vědecko-vládní mise - je hodně upozaděna. Divák místo toho sleduje jen Royovo blbnutí s hlínou a hádky s manželkou. Musím se přiznat, že jsem hodně váhal nad čtyřmi hvězdami - čistě kvůli filmařským kvalitám. Spielberg se už tady ukazuje jako mistr svého řemesla a kamera, střih, zvuk, triky i mizanscéna tady fungují v dokonalé orchestraci. Jenže - k čemu je špičkový orchestr, když partituru, podle níž se hraje, sesmolil o přestávce na svačinu průměrně talentovaný student JAMU? Alespoň jedno musím ale filmu nechat: aluze na North by Nortwesth se povedla na výbornou!