dennykr

Out-of-nowhere komentář. K večeři nás doma omrzelo nekonečný bingování Gilmore Girls, tak jsme sáhli po Supernatural, které jsem popravdě neviděl dobrých patnáct let. Přiznám se, že první série je vážně chytře vystavěná. // Jsem zatím u dílu 1x12. Supernatural si krásně hrají s narativním tropem monster-of-the-week, který zabalují do známých hororových schémat. Zatím tam bylo fakt všechno! Klasický monster horor (Wendigo), nezvratný osud (Phantom Traveler), duchařina (Bloody Mary), shapeshifting (Skin), slasher (Hook Man), animal horor (Bugs) nebo poltergeist (Home). // Do těchto vzorců pak vstupují bratři jako vyšetřovatelé, kteří horor vnímají – na rozdíl od žánrových postav – jako problém k řešení. Jakmile se ustaví vzorec, porozumí mu a testují různé hypotézy vycházející z žánrové mytologie. // Dříve jsem Supernatural chápal jako seriálový ekvivalent klasických hororů, ale nyní je vidím jako zástupce metahororů. Sam a Dean mají daleko blíž k postavám z Vřískotu, uvědoměle využívající žánrová schémata k řešení existenciálních (narativních) problémů.

Radikální stylistický experiment! Kameraman trpí alergií na celky, takže prostor skládá konstrukčně z detailů a největší napětí tak vychází z nejistoty v rozestavení postav. Vrah může být všude, dokonce hned za rohem! Ale my to nevíme protože NIKDY NEVIDÍME CELOU MÍSTNOST. Nervydrásající.

Tldr - jsem rád, že MCU seriály fungují dost podobně jako filmy. WandaVision je super. Od boku můžeme střelit, že WandaVision prostě vypadá jako sitcom, ale tím by zanikla nuancovaná práce s žánrovou inspirací. Může jím být do stejné míry jako byl Winter Soldier politickým thrillerem, tedy jen tam, kde to vyprávění potřebuje. Povětšinou jsou scény doplněny smíchem a snímány ze dvou, maximálně tří kamer, přičemž dominují tradičně studiové americké plány. A v centru prvních dvou zápletek stojí klasicky sitcomové tropy - seznámení se sousedkou a jejím neexistujícím manželem, důležitá pracovní večeře a veřejné představení. Stylizace se asi nejvíc obrací k The Dick Van Dyke Show (a Leave it to Beaver), i tím, jak oba protagonisté hrají. Resp. Paul Bettany je velmi okázalou hrou s Van Dykovým projevem. Jenže veškerá sitcomová iluze se čas od času rozbíjí. Tenhle zakonzervovaný feel-good mikrokosmos je dočasně eskapickým řešením blockbusterových problémů ve skutečném-fikčním světě. A právě dvě úrovně fikčního světa – iluzivní sitcomová / skutečná - se řídí odlišnými pravidly a vzájemně se provazují. Když Wandu nějaká indicie nasměruje k možnosti života v iluzi, sitcom se začne rozpadat. Přichází ambientní hudba, detaily, pomalé nájezdy, tlumenější typ herectví a další věci, které bychom v padesátkovém sitcomu nenašli. Na jedné straně tak můžeme WandaVision chápat jako – relativně chytrý, ale nikterak důmyslný – komentář problematizující existenciální zakonzervovanost sitcomů. Na té druhé pak jako velmi dobré rozšíření MCU na pole seriálů.