LaRhette

Na první pohled je to skvělé a vizuálně pozoruhodné, ale pak se člověk zamyslí a říká si, co že to udělala Popelka s těma oříškama, co dostala od táty? Weitzi a Branaghu, kam jste dali ty ořechy?

Film má hned několik nedostatků, zároveň i přebytků, bohužel se ale navzájem nevyvažují. Za hlavní mínus považuji upřednostnění docela nezajímavého současného rámcového příběhu, který ve spojení s příjemně (hlavně díky obsazení kombinace Chaplin-Huston) ztvárněným retrospektivním vyprávěním pokulhává. Snaha navázat dva příběhy jejich podobnostmi (totiž spíš vzájemnou rozdílností partnerů obou párů) pak působí velmi plánovaně a zanechává pocit konstruovanosti. Jsou zde i drobné, avšak zásadní chyby typu: teď nám donesli večeři na bar, tak jo, jednou do toho šťouchneme a jdeme pryč. Člověk pak přemýšlí i nad vztahem s nejlepší kamarádkou. Působí podezřele, když se tzv. nejlepší kamarádka hlavní postavy neukáže během její největší krize jako podpora, naopak už o ní není vůbec řeč. To diváka vždycky vyhodí z konceptu. Přebytky se týkají hlavně filmových klišé, za všechny mluví využití deště snad v každé trochu dramatické scéně. Všichni musí být mokří, jinak se to přece ani nedá autenticky zahrát... nebo ne? (Pozitivum na závěr: pohádkové zakončení v podobě zkoušky alá sůl na zlato se povedlo.)

Odkaz tu: https://www.youtube.com/watch?v=C8yjuwSNQRI

Zajímavé, ale povrchně pojaté téma. Trochu křečovité struktuře s jasným záměrem by asi prospěl vlastní náhled autora do problematiky, chvíli se tím zabývat, pak by z toho třeba nečišelo tolik vypočítavosti.

Naprosto fascinující animace podkopaná neustálým děním a množstvím detailů. Myslím, že filmu by prospělo vybrat pouze vyprávěcí vrcholy (povšimněte si názvu), případně je střídat se zajímavými momenty, aby ve filmu vznikl proměnný rytmus a neuvedl vás do stavu absolutní spavé hypnózy. Zpětně je dost těžké vyprávět obsah filmu, zdá se, jako by vlastně neměl žádnou dramatickou stavbu, ale i životopisné filmy ji potřebují.

Geniální hudebník zastíněný množstvím odhalených zadků a koulí. Dokument, kterej je až v takovým chillu, že vlastně nemá skoro žádnou výpovědní hodnotu.

Neslaný pokus o personifikaci jednoho města a vystižení jeho resp. její osobnosti. Ta žena nás všechny rozčilovala, vždyť tam vůbec nemusela být! Původní záměr vystihnout tvář Belfastu se ztratil v divadelně melancholické lidské tváři. Kdybychom ji neviděli, nic by se nestalo.

Vezměte si skvělou a inspirující osobnost, abyste ji vzápětí utopili v přesyceném filmu s naprosto neadekvátní stopáží, která dává prostor akorát k opakování toho, co jste už vlastně někdy před chvílí slyšeli. Stejně jako se Wilko zbavil svojí zhouby, měl by se dokument zbavit minimálně čtvrtky svých rozměrů.

Vždycky jsem měla pocit, že jednoduché příběhy obyčejných lidí jsou pro mě méně zajímavé. Blbost! Tenhle film dokazuje opak. Nemá výrazný děj, dějí se tam vlastně pouze místní maličkosti, ale způsob vyprávění, autenticita hlavních postav, jsou dojemně krásné.

Propojení způsobu snímání a obsahu/ději i žánru filmu je perfektní, jediné výrazné zaškobrtnutí na celém filmu je pro mě nesmyslná snaha autora doříkávat. (spoiler) Monolog matky ve vězení se stává naprosto nadbytečným a vlastně trochu otravným, všichni přece víme, proč udělala to, co udělala. Nebezpečí závěrečné otravy.