M-arta

Jaj! Nevím, jakým kouzlem to udělali, ale 94 minut jsem se cítila zase jako dítě a celý vesmír byl úžasný! Kašlu na to, že dospělácký rozum stejně ví, jak to asi dopadne..., výtvarně mě to k extázi taky nepřivádělo...., ale i tak mě totálně "dostali" :-)

Nomen omen. Tomu říkám pravá parketa medicíny! Úžasné.

Něco takového už považuju spíš za reality show, ale docela obdivuju, jaký uragán diskuzí s tím ty autorky dokázaly rozpoutat a jak načechraly vášně. Že by spousta lidí najednou měla pocit, že za každou cenu musí někomu fandit? Posuzovat, odsuzovat? Nebo že to jako má ukazovat, jak to má s tím přiváděním dětí na svět "správně bejt"? (Párkrát jsem sama sebe nachytala na švestkách, že na ně někdy koukám a taky vlastně už přísně kritizuju, hodnotím a vesele vnitřně posuzuju... no a pak mi to přišlo jako strašná blbost...) Na co? Co mě na tom baví nejvíc je, jak se podařilo naznačit tu mnohotvárnost situace související s rodičovstvím, kdy vlastně totéž nikdy nemůže znamenat totéž.

Představuju si to nějak takhle: Finové na tripu zválcovaní reklamama na panenku Barbie mezi sledováním nostalgických disneyovek z dětství dostali za dlouhých zimních nocí nápad a než vystřízlivěli a přišlo jaro, vzniklo to, u čeho jsme si dneska zahráli veselou rodinnou hru "kolik filmů poznáš?". (Spoiler: pozor - celkem psychedelický mix Asterixových Galů s Pinocchiovým cvrčkem, Pánem prstenů, Šmouly a několika dalšími disneyovkami usazený v růžové vatě od Mattela. Uff.) Celou mozaiku překvapivě spojuje docela zajímavý příběh (samozřejmě předpokládám vliv severských bájí a psychedelik). Pokud by zachovali výtvarnou techniku, rukopis a způsob animace, kterou použili během prvních 30 sekund při prologu, mělo by to ohromný šmrnc, ale takhle nevím, co si mám myslet a moc tomu nerozumím - že by původní nejtalentovanější výtvarník odpadl (pod vlivem) už v začátcích a film dokončoval statečný tým odolnějších, leč méně originálních pracantů, kteří se v tom osamění pro jistotu přidrželi nejosvědčenější Disney formy?

Informační hodnoty si bez diskuze velice považuju. Ale nakolik filmaři vnímali celou podstatu toho, o čem natáčejí? Jak je možné že sem zařadili tolik "technicko-ilustračních" záběrů porodů a situací, kdy už jakékoli vyrušování a ztráta intimity opravdu poněkud organicky škodí? Mně vám ta necitlivost obrazu k obsahu snad až skoro fyzicky vadila. Porod je jistě jeden z nejsilnějších okamžiků v životě, bezva námět, o to žádná, ale jako divák jsem měla pocit, že cosi porušuju, že u toho nemám co dělat, že tam naše cizí oči nepatří. Že to, co dělá kamera, devalvuje to, o čem tam ty ženy a odborníci celou dobu mluví. Přitom je to snad jediný dokument, co podává tak ucelené a důležité informace, že by je bylo záhodno šířit víc. Tím pádem je to pro mne docela schýza...

Ejhle, postava Matildy vlastně skoro ideálně splňuje představu o mýtických INDIGOVÝCH dětech.

Knížku mám moc ráda. Překvapilo mě, že ač si ji zrežíroval sám autor, film na mě působí tak diametrálně odlišně - daleko popisněji, věcněji ... Pořád ho sice pokládám za dobrý s mnoha silnými místy, ale z mého pohledu nedosahuje té geniální předloze ani k záložce na přebalu.

Mile antirasistický a protixenofóbní příběh o přátelství, který celkem klidně plyne, sem-tam je roztomilý, sem-tam vtipný. Poklidný, tu a tam i napínavý a zábavný přesně v té správné míře, pokud jej chcete vidět s předškoláčkem, nenechat mu ubližovat a sami se při tom neuhryzat nudou. To, že za ním stojí i režiséři naší kultovní a doma tolik zbožňované "Paniky v městečku", jsme sice při sledování ani nepoznali, ale i tak to v kině stálo za to. Film je v záplavě ostatních přepodnětovaných a prudce líbivých 3D efektů ze současné produkce pro děti čímsi příjemně jiný. Výtvarně starosvětštější (snad něco mezi klasickými konzervativními ilustracemi z dětských knížek, co v nich spořádané děti usínají s medvídky v postýlkách, a Jiránkovými svěžími perovkami), což vůbec není na škodu a v několika místech i náramně poetický a nápaditý... Bylo mi u něj fajn a nenápadná scéna s vytvářením zimní krajiny mě dokonce vyloženě zahřála u srdce.

Vůbec to nebyl takový průšvih, jaký jsem od německé pohádky předpojatě očekávala, za což se tvůrcům omlouvám. Novátorské pojetí Perníkové chaloupky s rozštěpením osobnosti traumatizované čarodějnice bylo rozhodně přinejmenším osvěžující (schválně si zkuste tu klasickou verzi mechanicky odvyprávět nejmíň 20x za sebou) i zajímavé, pokud v pohádkách hledáte tu a tam i různě ilustrované zákonitosti lidské duše nebo archetypy. Výtvarnou stránku realizace v prostředí holého lesa plného šednoucího spadaného listí oceňuju jakbysmet. Chaloupka navenek přebarevně líbezná, jak by si jen děti přály, přitom uvnitř plná chladného techno - prostředí a současně znepokojivě živá.... Nekecám, bavilo mě to. Škoda, že si s rozdvojením a obzvlášť se stylizací do zlounsko-ježibabí polohy nedokázala/nemohla její představitelka víc vyhrát, snad by to byla i ohromná herecká příležitost s určitým nadhledem vesele ulítnout, vyřádit se, rozjet to - konec konců, bylo to ale asi jediné místo, které jsem vnímala snad trochu rušivě. (Ale ne moc).

Překvapivě zajímavý další rozměr se objeví, pokud pohádku sledujete i s přihlédnutím ke čtyřem ženským archetypům, jak je ve své knize rozděluje Miranda Gray ("Rudý měsíc").