castor

Tvůrci si toho nabrali hodně, některé linie prodávají jen se střídavými úspěchy. Ačkoliv se bratři Von Erichovi v 80. letech nesmazatelně zapsali do historie wrestlingu, není to sportovní film, nýbrž rodinné drama, které mapuje nelehké osudy jedné famílie.

Tak nějak víme, že existuje i žraločí mořský druh, kterému není cizí sladká voda a který se za potravou vydává i proti proudu řek. Tým okolo Xaviera Gense se ovšem nebojí ani špindíry Seiny a vysílá hladovou parybu přímo do Paříže. Nejprve si smlsne na mladých ekoaktivistech (tahle podvodní pasáž z pařížských katakomb se překvapivě povedla), aby pak ve velkém (doslova) zaútočila na zoufalé triatlonisty, kteří na plaveckou část s velkou pompou vyrážejí právě do Seiny. Postavy navíc nebojují jen s mrštnými lidožrouty, ale i s politikou v podání starostky, která se ráda cpe před kamery a varování ignoruje. Bérénice Bejo už to zdaleka tak nesekne jako v černobílém Artistovi, táhne si za sebou samozřejmě nějaké to trauma z minulosti, náčelník říční policie, kterého Gens přizval ze společné práce zvané Farang, to má podobně. Zatímco zmiňované katakomby se (i trikově) vydařily, na závěrečnou řežbu jako by nastoupil jiný tým, a i když žraloci ani tehdy nevypadají jako pixely z dílny Asylum, byl jsem rád, že tenhle svinčík skončil. Dvě hvězdy ale v klidu dám.

Walt naposledy ochutil heřmánkový čaj nebo si pohrál s vojenským kulometem. A coby osamělý vlk si šel pro své vykoupení. Byl tu ale ještě jeho učenlivý student Jesse, který do světa gangsterů vlastně nikdy úplně nezapadal… Teď se zjevil u dveří svých starých kámošů. S jizvami na obličeji, zarostlej, špinavej, hladovej, zlomenej. Z úderného finiše seriálu zůstaly některé nezodpovězené otázky. Zvolí „nový“ život nebo pomstu? Scénáře i režie se opět chopil Vince Gilligan, pohlídal si atmosféru, nabídl zlehka budované napětí i několik překvapivých momentů, přidal slušnou dávku nostalgie. A zvolil nečekaně loudavé tempo vyprávění. Místy fanouškovský dovětek, jindy psychologické drama s melancholickým nádechem, které si pomáhá velkým množstvím flashbacků. V nich se vrací prvotřídní psychopat Todd, nikdo přitom moc neřeší, že Jesse Plemons přibral nějaké to kilo, protože to celé jednoduše funguje. El Camino si jde svou vlastní cestou, nabídne třeba napínavou sekvenci s prohledáváním bytu nebo jednu výbornou přestřelku. Představuje prostě fajn dohru a uznání tragického hrdiny seriálu Jesseho, který toho zatraceně hodně schytal. Navíc jsem měl závěrečnou sérii v paměti, takže jsem se v ději rozhodně neztrácel.