Necrotongue

Zase se jednou schovám za své tradiční, seriálové, zahajovací trojhvězdí, které dokonale vystihuje fakt, že mě úvodní epizoda nenaplnila nadšením, zároveň mě ale nikterak neznechutila a posloužila tvůrcům v podstatě jen k tomu, aby mi nastínili směr, jímž se hodlají ubírat a aby mě seznámili s hlavními postavami. Z úhlavní trojice mě zaujala jen Holubice, protože byla na rozdíl od svých spolucestujících protivná na lidi i na svět, a to prostě musím vyzdvihnout, protože od takových jedinců člověku nehrozí obtěžování zbytečnými hovory a podobnými společenskými nešvary. / Poučení: Irsko je plné sympatických, milých lidí.

No, a u podobných snímků jasně vyplouvá na povrch, proč bych nikdy nemohl být filmovým kritikem neřkuli akademikem. Nedokázal jsem si totiž vychutnávat dokonalou kameru, hravou režii i precizní herecké výkony podbarvené fantastickou atmosférou a perfektně dávkovaným inteligentním humorem. Ne, místo toho jsem se nechal dusit subjektivním pocitem naprostého znechucení nad dvěma ovcoidy, kteří si nechají totálně rozvrátit život, aniž by se zmohli alespoň na obligátní: "Béééééé." Film jsem si nedokázal užít z toho prostého důvodu, že mi byl krajně nepříjemný. To už bych si pak mohl užívat i škrábání nehtů po školní tabuli nebo zvuk zubní vrtačky. Asi holt nejsem ten pravý masochistický materiál. Hlavně jsem si ale nedokázal představit, že by mohlo k podobné situaci dojít v mém životě. Já jsem sice splachovací, ještě jsem nenarazil na člověka, který by mě dokázal urazit (nikdo se totiž ve svých výrocích ani nepřiblížil k tomu, jak hnusně se vidím já sám), ale pokud by se někdo navážel do člověka, na němž mi záleží, a to ještě v mém bytě, se zlou by se potázal (testováno na lidech). Se dvěma tupečky, kteří si nechali s klidem kálet na ucpávku krku jsem tedy nedokázal soucítit, zbytek sestavy mi byl rovněž příjemný jako pověstná osina mezi půlkami a za mě zůstává duo Jiří Grossmann / Miloslav Šimek nepřekonáno, jelikož stejné téma zvládli svého času jedinou větou: "Jsem váš strýc Baloun a budu s vámi bydlet." / Poučení: I některé lidské exempláře mohou okupovat ty nejnižší pozice v potravinovém řetězci.

Jak už jsem v nejednom komentáři / recenzi zmínil, patří Michael Connelly k mým oblíbeným autorům kriminálního žánru, filmy a seriály, natáčené podle jeho knižních předloh, ale často postrádají to, co v jeho knihách nechybí. Poutavost a logiku. Páně Connellyho příběhy mají bez výjimky hlavu i patu, jeho novely na mě působí jako kvalitní švýcarský hodinový strojek, takže mi dělá problém pochopit, co vede scénáristy k utkvělé myšlence, že svými "vylepšeními" způsobí změnu k lepšímu. Ano, i v tomto případě byl příběh pozměněn přičemž chápu, že je potřeba vměstnat děj do určené stopáže, ale co ty zbytečné změny navíc? Vůbec jsem například nepochopil, proč totálně změnili identitu vrchního zlouna. To mi fakt nedává žádný smysl. Krom toho jsem si podle autorova popisu představoval Terrella McCaleba přece jen jinak a Drsný Harry mi k němu příliš neseděl (a to mám Clinta Eastwooda fakt v oblibě). No jo, příběh zpracovaný touto formou se pistolníkovi nevyvedl po herecké ani režisérské linii a utěšuji se jen tím, že mohlo být i hůř. / Poučení: Záchranku volej vždy dříve, než k tomu budeš mít důvod. Nikdy nevíš...

To byl zase jednou bizárek... Tvůrci se jednu chvíli tvářili, že se děj snímku odehrává v Evropě ve století páry, aby v příštím okamžiku naservírovali divákovi podívanou jako z verneovky (potažmo z filmu Karla Zemana). K vlastnímu překvapení jsem zjistil, že pokud je mi feministická agitka podána vtipnou a ne zrovna násilnou formou (zkrátka, když ji do mě filmaři netlačí jako krmivo do kachny na foie gras), mohu se u ní velmi dobře bavit, protože, ruku na srdce nebo kam je vám libo, jsme my chlapi často skutečná hovádka. No, a tady se to podařilo vypíchnout formou, která mi fakt sedla, takže mě nikterak nezarazila Bellina pařížská kariéra, zato jsem po celou dobu přemýšlel nad zjevně pedofilním Maxem McCandlesem. Podivnými podivnostmi tady bylo podivně přehuštěno, ale Emma Stone si svou roli evidentně užívala, já jsem se bavil obrazem i dialogy, nejednou jsem se mohl i zasmát, takže jsem nenašel důvod pro to, abych šel s hodnocením pod čtyři pěticípé. P. S. To hravé rozčvachtávání tvorů živých i neživých mi v pozdějších fázích filmu poněkud chybělo. / Poučení: Člověk se každý den učí něco nového.

Předchozí režijní počin Zacha Braffa mě příliš nenadchl, takže jsem k jeho novému snímku přistupoval opatrně a bez velkých očekávání, ale nakonec jsem byl vcelku spokojen. Ne, nadšení se ani v tomto případě nedostavilo, na to pro mě nešli tvůrci v tomto dramatu dostatečně do hloubky, protože se až příliš zabývali různými závislostmi a já bych spíše ocenil větší množství interakce a dialogů mezi Allison a Danielem, ale nebyl to vůbec špatný film a ke čtvrté pěticípé jsem před závěrem neměl daleko. Bylo pro mě každopádně zajímavé sledovat, jak je člověk, který způsobil smrt dvou lidí, sám sebou odsouzen k doživotnímu trestu (přestože se svou vinu snaží navenek bagatelizovat, nebo úplně popírat). Vždycky si hned vzpomenu na všechny ty chudáčky, které jejich zážitky z nešťastného dětství dohnaly v dospělosti k vraždě / vraždám a kteří se pak po dobu svého povětšinou mírného trestu otevřeně vysmívají rodinám obětí. Zach Braff to tak zcela jistě nezamýšlel, ale jeho snímek mě k takovým myšlenkám přivedl a já mu to přičítám k dobru. / Poučení: Dnes nemusím nic vymýšlet, použiji citát z filmu: "Srovnávání kazí radost." 3*+

Kdyby mi před dnešním zážitkem někdo z oka v oko tvrdil, že by mě mohl Matthew Vaughn svým filmem zklamat, obratem by se dočkal potupného výsměchu. No, po dnešku už nic takového neplatí, protože tohle byla fakt bída. V mnoha ohledech. Scénář byl tak zoufale mizerný, že jaksi nedokážu pochopit, proč do něčeho takového MM vůbec šel. Tedy, pochopit do dokážu, ale fakt mu ty prachy stály za to? Asi ano. Zpočátku jsem měl silný dojem, že jde o vykrádačku Le Magnifique, přičemž jsem jasně cítil, že mě francouzská verze bavila mnohem víc, jak se ale s postupujícím dějem ukázalo, sledovali tvůrci odlišnou stopu, což by mohlo být fajn, pokud bych se u snímku dokázal bavit. Jenže ve všem tom digibordelu a u vesměs nepřesvědčivých hereckých výkonů (s výjimkou Sama Rockwella, ale ten to sám vytrhnout nemohl) jsem tu zábavu jaksi nedokázal najít. A představitelka hlavní role pro mě byla dalším problémem. Nejsem fanda rachitických modelek, ale obsadit do role terénní agentky ženu s náběhem na Droběnu nebyl podle mého názoru šťastný nápad. Upřímně; vrtulník bych s ní nechtěl dělat ani za svých lepších dnů, kdy jsem ještě skákal přes kaluže. Ne, nebyl to pro mě dobrý zážitek a hodnocení plně vystihuje míru mého zklamání. / Poučení: Chceš-li se stát tajným agentem, vycvič si kocoura.

Pořád ještě to pro mě bylo za čtyři pěticípé, přestože ta poslední už sotva leze, jsa nachýlená na stranu, pinoží se kupředu za pomoci berličky a sotva vidí. No, dalo by se říct, že je ve stejné kondici jako já. Její stav jí byl ale způsoben přístupem francouzských filmařů k druhému dílu jejich příběhu, který za tím prvním místy citelně zaostával, přesto na mě stále ještě působil jako součást zatím nejlepšího zpracování výmyslů (a mnohdy i nesmyslů) páně Dumasových. Někdo z tvůrců si zřejmě kromě knižní předlohy přečetl i něco o francouzské historii, protože kardinál Richelieu na mě nepůsobil jako krvelačná bestie toužící po moci (ano, je to opravdu tak, stejně jako v komentáři / recenzi k D’Artagnanovi tady kopu za katolického kardinála; kam ten svět spěje...), čímž nechci říct, že by se jinak mocně nefabulovalo, jenže to by až tak nevadilo, protože přece nešlo o historický dokument. Jenže... Africký kmotřenec krále Ludvíka XIII byl už na mě fakt přes čáru. Současná progresivně- uvědomělá propaganda mi stále více připomíná dobu, kdy se u nás poroučelo větru, dešti a všichni věděli, co si mají myslet, jelikož jim to vtloukala do hlavy strana a vláda. / Poučení: To by člověk neřekl, kolik pohybů a keců zvládne jedinec se zlomeným vazem. 4*-

Džun’iči Okada se mi líbil už ve Psech, takže jsem byl zvědavý, jestli se budu stejně dobře bavit i tentokrát. Nebavil. Tedy bavil, ale ne tak dobře. Korejský originál jsem neviděl, takže jsem nemohl srovnávat, Japonci si ale podle mého názoru poradili s tématem vcelku slušně a mé první dojmy z blbého dne detektiva Yujiho Kuda po prvních deseti minutách v podstatě vystihuje tenhle vtip: / Muž se prochází po říčním břehu, když náhle narazí na asi desetiletou dívenku, která sedí na břehu a usedavě pláče. "Co se stalo, proč pláčeš?", ptá se jí. "Před chvilkou se mi v řece utopili oba rodiče.", pláče holčička. "Holka, řeknu ti, ty máš ale dneska den", povídá muž a rozepíná si kalhoty. / Pokud by to z doposud napsaného nebylo jasné, detektiv Kudo, by byl v této situaci tou nešťastnou holčičkou. No, a když už jsem se dostal k humoru, musím zmínit, že mě tento thriller několikrát dohnal k úsměvu, protože tu a tam setřel bariéru mezi thrillerem a komedií, a v tomto případě to nepovažuji za tvůrčí nedostatek. Za ten na druhou stranu pokládám terminátorskou vložku v posledních zhruba dvaceti minutách, nebýt jí, šel bych do čtyř slabších pěticípých. / Poučení: Máš-li den blbec, radši zůstaň doma. 3*+

Fuj, to byl nepříjemný film. Jestli se s něčím fakt nedokážu srovnat, je to úmorné vedro a tvůrci z Apeninského poloostrova ho dokázali dostat skrz monitor až ke mně domů. To od nich bylo opravdu záludné. Ne úplně rovní příslušníci silových složek, trio slepý / blbý / umírající, vedro, výpadky elektrické sítě, obří požár a zejména solí batikované tílko se postarali o vskutku nepříjemnou atmosféru a já jsem měl chvílemi pocit, že cítím nejen ten hyc ale i jeho pachové následky. Příběh samotný nebyl příliš složitý, tvůrci se ho ani nesnažili něčím ozvláštnit, nebo pozvednout, takže děj ubíhal vcelku očekávaným způsobem i směrem, aniž bych měl jakýkoliv problém s tím, abych odhadl, jak to celé dopadne. No, a tato předvídatelnost byla taky největší slabinou celého snímku (tedy kromě faktu, že jsem neměl komu držet palec). Nenudil jsem se sice, ale nadšením taky nehýkám. / Poučení: To by jeden neřekl, kam až může člověka dohnat jedna felace...

Když se sám nad sebou občas zamyslím, musím si vždy přiznat, že chybělo už jen velmi málo k tomu, abych byl plnohodnotným psychopatem. Takhle naštěstí necítím neodbytné nutkání k porcování ještě se mrskajících lidských nebo i zvířecích obětí, morbidní zvídavost nad otevřenou anatomií ještě nedávno žijících tvorů už ve mně ale pevně zakotvila. Když mi FeriusParfax tento německý thriller doporučila, příliš jistoty ve mně nevzbudila, protože klíčové slovo "německý" pro mě není ve filmové oblasti zrovna tím pravým lákadlem. No, ukázalo se, že mě výše zmíněná uživatelka buď hodně dobře odhadla, nebo má v genech podobný defekt jako já, ale touto záležitostí se u mě fakt trefila. Teutoni se tentokrát vybičovali k maximálnímu úsilí a spáchali snímek, u něhož mi ty dvě hodiny+ utekly jako tělesné tekutiny z pitevního stolu, příběh měl smysl, děj měl ten správný tah na branku, sedělo mi i obsazení, brutálně jsem se bavil nad přerodem vegetariánky Lindy a pochopitelně jsem si morbidně užíval všechny detaily z pitevny. Bavil jsem se na německý thriller nebývale, a kdyby Helmutům občas nehrklo v kukačkách (například: nefunkční pevné linky až na tu na pitevně nebo otravně klišoidní finále), odhodlal bych se zřejmě i k páté pěticípé, ale i tak je to za pevné čtyři kousky. / Poučení: Se správnou motivací dokáže člověk téměř cokoliv.