Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Akční
  • Komedie
  • Drama
  • Krimi
  • Animovaný

Recenze (595)

plakát

Furiosa: Sága Šíleného Maxe (2024) 

Furiosa byla ještě dítě, když ji unesli z domova. Vyrůstala obklopená násilím a šílenstvím, nikdy ale nepřestala toužit po pomstě. V pustině se schyluje k válce mezi dvěma armádami brutálních diktátorů. A Furiosa hodlá být v první linii. George Miller se vrací do krutého postapokalyptického světa, ale trochu jinak, než byste možná čekali. Akce je pořád hodně a v jedné jediné scéně je tolik nápadů, že by z toho ostatní hollywoodské blockbustery mohly žít několik let. Prim tu však tentokrát hrají komplexnější postavy a především větší snaha o ponoření se do světa plného chaosu a objevování, že i ten má svůj řád. Miller natočil další ze svých vizuálně opulentních a nekompromisních vizí a ví, že si může dovolit nejít naproti divákům, kteří očekávají jen víc toho, co dostali minule.

plakát

Království Planeta opic (2024) 

Popravdě musím říct, že jsem dostal přesně to, co jsem čekal. A i když jsem nevyhlížel zázrak, rozhodně jsem si hodlal v kině užít chytrou, dobře vypadající dobrodružnou sci-fi a to taky Wes Ball dodal. Jde o první díl nové plánované trilogie, takže spousta času se tu věnuje budování světa (ten se oproti minulému filmu dost změnil) a představování hlavních hrdinů. A stačí hned první scéna s nimi člověka strhne, protože Království Planeta opic vypadá nádherně a Ball navíc skvěle využívá atraktivní prostředí zničených měst, které si příroda bere zpátky. Jenže to je jen začátek. Na jeho novince je nejzajímavější samotná opičí společnost, naznačování, jakým způsobem a jakými směry se vyvíjí nová civilizace a jednotlivé opičí komunity. Noe je navíc vcelku sympatický hrdina, jiný než Caesar a do jisté míry trošku obyčejnější a s jednodušší motivací, ale jako průvodce při putování po světě, který vlastně musíme znovu objevovat, poslouží skvěle, stejně jako jeho lidská parťačka Freya Allan, u které dlouho není jisté,jak s ní budou tvůrci pracovat.    Jediná potíž tak tkví v tom, že kvůli dlouhé expozici a představování světa není příliš času na samotný děj, který je v poslední třetině trošku uspěchaný. Nejednoznačný záporák by mohl předvést s lepším scénářem ještě zajímavější věci a víc prostoru by si zasloužily i morální otázky, před nimiž někteří hrdinové stojí, ale zase rozumím, že do dvou a půl hodiny se nedá narvat všechno. To, co tam Ball narval, na povedenou dobrodružnou sci-fi, která bez problémů obstojí vedle předchozích dílů, bohatě stačí. A já doufám, že bude mít šanci ve vyprávění svého příběhu pokračovat.

plakát

Kaskadér (2024) 

Kaskadér Ryan Gosling musí najít ztracenou filmovou hvězdu, aby zachránil film své lásky Emily Blunt. A kvůli ní si projde peklem. David Leitch natočil zábavnou poctu kaskadérskému řemeslu a všem, kdo se mu věnují. Kombinuje skvělou akci s překvapivě ještě lepší romantikou, příjemným nadhledem a humorem a očividnou radostí z toho, že může blbnout na place s kamarády, se kterými strávil celou kariéru. A skvěle se na to kouká.

plakát

Rebel Moon: Druhá část – Jizvonoška (2024) 

Zack Snyder se asi definitivně zbláznil, protože natočil ne jeden, ale dva naprosto zbytečné filmy, ve kterých není nic. V tom prvním se alespoň blbě verbovali hrdinové, ten druhý stojí na zpomalených záběrech na zemědělce na poli a jedné mizerně natočené bitce. Kdo přežije a kdo umře, vám bude jedno. Kolik zpomalovaček tam Snyder nacpe, to nezvládnete spočítat. Jen budete sedět a přemýšlet o tom, kam se poděl ten filmař, který měl po Třístovce našlápnuto k tomu, aby byl novou žánrovou hvězdou. Úmorný film. A většinu času zpomalený.

plakát

Stovky bobrů (2022) 

Jean Kayak uvízl v severoamerické divočině a musí se naučit postarat se o sebe. A i když se časem promění v odvážného zálesáka, ulovit stovky bobrů, aby mohl koupit prstýnek své milované, nebude jen tak. Zběsilá černobílá groteska kombinuje klasické němé filmy Charlieho Chaplina a dalších legend s poetikou animáků Looney Tunes, vizuálním stylem Karla Zemana a intenzivní akcí Wallace a Gromita. Něco jako Stovky bobrů jste nejspíš ještě nikdy neviděli. A rozhodně byste měli.

plakát

Fallout (2024) (seriál) 

Na filmové nebo seriálové zpracování Fallout jsem čekal přes dvacet let. Stojí dost za prd.

plakát

Krotitelé duchů: Říše ledu (2024) 

Svět je v ohrožení, protože se na scénu vrací dávný duch, který chce všechno proměnit v led. A musí ho zastavit Krotitelé duchů, ti mladí, i ti staří. Nebo spíš hlavně ti staří. Pokračování úspěšně restartované série se totiž odmítá posouvat dál a všechno sází na nostalgickou kartu, což ovšem přestane fungovat někdy po půl hodině. A pak to začne být zlé. Tvůrci totiž neřeší děj, nové postavy nebo nápady, ale jen hledají způsoby, jak se odkazovat na něco z původních filmů a zapomínají na to, že film by měl nějak gradovat, k něčemu vést a o hrdiny byste se měli zajímat nejen proto, že jste část z nich viděli před pětatřiceti lety. Zbytečný film, který dost možná celou sérii pohřbí.

plakát

Mzda za strach (2024) 

Tohle si původní Mzda strachu vážně nezasloužila. Julien Leclercq příběh doslova vykastroval a z komplikovaných nečernobílých postav zbyly pouhé prázdné skořápky. Vztahy, složitá minulost a nejednoznačnost tu prakticky neexistují. Pořád by z toho ale mohl být fajn thriller o dvou náklaďácích naplněných nitroglycerinem, jenže Leclercq je v akci naprosto neschopný, mizerně stříhá, nudně akci snímá a občas to proloží fakt ošklivým CGI. Jako akční béčko je to nudné a otravné. Jako nová adaptace pokoušející se navázat na dva slavné filmy vyloženě trapné.

plakát

Opičí muž (2024) 

Dobré to bylo, i když trošku jiné, než jsem čekal. Dev Patel se ukázal být dobrým akčním hrdinou, ale především se mu povedlo ukázat věci jako režisérovi. Umí si hrát s vizuálem a přestylizovanými barvami, krásně navodit dojem dvou světů v indické metropoli a v akci si je naprosto suverénní a jistý. Nápaditě využívá kameru i střih, ale i cover verze osmdesátkových písniček a navíc se ani v nejmenším nebojí krve. Opičí muž je hodně drsná podívaná a v akčních scénách připomene svou špinavostí a nekompromisností Raid nebo Ong-bak a Tom yum goong s Tonym Jaa. Dost tedy zamrzí, že celá tahle vizuální a akční lahoda stojí na tom nejbanálnějším žánrovém příběhu o pomstě, prakticky tu nejsou vedlejší postavy a indický mysticismus má na můj vkus možná až moc prostoru. Pořádně se to navíc rozjede až někdy v polovině, takže jsem z kina odcházel s pocitem, že jsem možná nedostal úplně to, v co jsem doufal. Jako debut je však Opičí muž vyzrálý, nápaditý a evidentně s chutí odehraný i natočený. Dev Patel mě jako tvůrce akčňáků rozhodně bude zajímat.

plakát

Godzilla x Kong: Nové impérium (2024) 

Kong v Duté Zemi objevuje civilizaci, kterou terorizuje obří monstrum. A protože na něj sám nemá, musí spojit síly s Godzillou. No a celou dobu se to všechno strašlivě řeže. Nový příspěvek do Monsterverse je totální pitomost, jenže režisér Adam Wingard ji zaplnil spoustou fajn bitek, hezky barevným světem a zbytečně se s ničím nezdržoval. Ty dvě hodiny jsou fajn hlasitý akční výplach. Nic víc. Ale v nic víc snad ani nikdo nedoufal.