Každá minuta života

Terezii díky za povinnou školní docházku, ovšem být ve třídě jen se čtyřmi prominentními dětmi, dvakrát obzory jedináčkovi alias skleníkové květině, moc nerozšíří. Ale co, Jágr taky žije s mámou, našel si své štěstí, že jo, jenomže on si vybral sám. Kromě vydařeného dokumentu jsem si poslechla několik rozhovorů s paní režisérkou, taky s otcem, abych znala jejich názor. Předně, dokument chválím, fakt že psycho téma do pranice a ačkoli se na můj názor může každý vybodnout, protože vlastně žádný relevantní nemám a žádné superžampióny doma nepěstujeme, dovolím si ho. Až čas ukáže, co vyrobili, stejně jako u ostatních dětí. Recept na úspěch neexistuje. Hodně proměnných. Mám jen zkušenosti a otázky. Jsou děti a děti a rodiče a rodiče. Ve všech kombinacích je výsledek napínavý, úspěch není zaručen nikdy, asijskou výchovu neřeším. Bezemoční, kontrolované stroje nám sice můžou imponovat, no málokdo by, s naší mentalitou, takového robotka doma chtěl. Chlapeček bude asi vzácně milé dítě, které navzdory vyřazení z dětského kolektivu a drezúře nastolené rodiči, kteří sami nedocházejí do zaměstnání a rozhodli se ze svého potomka učinit projekt, přičemž absence jakéhokoli citu mezi nimi samotnými či náklonnosti k sobě, je prvním, co z plátna bije do očí, zkrátka dítě si i přes překážky údajně dokáže k jiným dětem najít cestu, což je skutečně obdivuhodné. Argument, že když má „třeba“ celých šedesát minut pro sebe, on jde, vezme si zase tu hokejku a hraje si takto, znamená jediné: to dítě není kreativní, pouze nic jiného nezná. Pokud se podíváme na děcko z Pandžábu, taky je šťastné v mizérii, která je v jeho světě normou. Že se Miškovi daří a sport ho baví, je fajn, no řekla bych, že by se mu dařilo i s volnějším režimem, některé děti jsou prostě šikovné. Jenomže to by si pak rodiče museli najít jinou zábavu, kopali by se nudou do zadku a zrovna v tom je zakopaný pes této uhozené rodiny. Kolovrátkové kecy, že pro něho chtějí to nejlepší a nic víc, si můžou nechat na koledu. Těším se, až budou mladému hledat nevěstu. To bude teprve estráda, k tomu by měla nastoupit paní režisérka v budoucnu. Matka na dítě mluví celý život zásadně německy-samo o sobě hrozivé, malý má nalajnované vše, hrátky s jinými dětmi jsou pokládány za festival projebaného času. Nulový prostor pro vývoj samostatného kritického myšlení, pro zkušenosti, jen vyhrávat, aby si mohl v obchodě koupit, co chce, za prachy z činnosti, která ho bude výhradně bavit, jak pravil opakovaně otec v debatě u Lucie Výborné. Pochybuji, že tohle dítě ví, co obchod je. Otázku, co bude, až to malý přestane chtít snášet, chlap ani nepochopil. Proč? No protože to nepřipadá v úvahu.  Malého mi líto není, on je zatím šťastný ve světě, který je omezen víc, než svět dítěte s „menšími“ možnostmi, ale jednoho dne možná vezme za kliku, rozhlídne se ze dveří a z této nejapné Truman show svých rodičů definitivně vystoupí. O něj se nebojím, ten bude tak zocelený a poznamenaný drilem, že to nějak dá. Ve které pakárně ale skončí staří, kteří přijdou o svoji hračičku, by mě zajímalo víc. Nebo bude scénář jiný, vyrobí monstrum, které má nabulíkováno, že je předurčeno pouze k výhrám, že svět se skládá pouze ze zážitků, které bude mít stejné nároky na svoji ženu/muže, na své děti, okolí a takový scénář by mohl být taky solidním hororem. No ale kdo jsem já, že jo? Máma dvou dětí, které taháme po horách, nakazili jsme je čuměním do bystřin, či na štíty velehor, časem plýtváme na smích u pohádkových knížek, na vyrábění loutek do loutkového divadla, které si pak střídavě hrajeme, válíme se o víkendech ve voňavých peřinách, umíme se procházet, obdivovat květiny, města, lesy, hudbu, tanec, historii, těší nás společně vařit, učit se, mít kamarády, nejen fandit sportovcům, ale taky sportovat, hrát si, utěšovat se při smutku a lítosti z prohry, která k životu přirozeně patří, naše děti vídají rodiče v láskyplném objetí i v nepodstatných drobných hádkách, učí se, že když nejde o život, jde o hovno, že pochybovat a chybovat je lidské, že úspěch něco stojí a že i neúspěch k životu patří. Že dobrý pocit a štěstí si za prachy nekoupíš, na to ale „obětavý“ tatínek snů z dokumentu, ještě nepřišel. Argument, že to dítě je u výhry opravdu šťastné, tož tak to je šleha, jak hovado. Vážně? Fakt? No neke! 😆🤦‍♀️ (10.09.2021) (méně) (více)