Menu

Osvěžující sociální horor, který se chvílemi tváří jako něco víc, ale ve finále ničím víc být nechce. Máme rádi obyčejné věci a v tom je ta pointa! Černý humor a pomsta za prázdnotu způsobenou prázdnými lidmi + podmanivá Anya Taylor-Joy jsou nejlepšími ingrediencemi téhle kulinářské chuťovky. Místy to nebylo úplně stoprocentní, ale o dokonalost stačí usilovat. (05.01.2023)

Další plytká satirická kejda postavená na prefabrikovaných postupech a snaživém maskování fastfoodových myšlenek konceptuální maškarádou. Není to ani pronikavý, ani zábavný, ani šokující. Není to nic. Pozvou vás na rafinovaný gastronomický zážitek a servírují načančané něco, co chutná jako burger z okýnka na Kačáku. Fakt ne, šéfe. (07.01.2023)

Navenek se Menu tváří jako sociální drama a společenská satira, ale v důsledku se jedná o čistokrevný horor, byť se divák občas i zasměje (recept posledního chodu zkrátka pobaví). Vyhlídky, které postavy v restauraci mají, jsou totiž velmi temné. Hlavní role si přivlastnili Margot a Slowik, mezi nimiž se odehrává rozhodující duel. A ač je Margot štětka, brzy pochopí, jak se dostat Slowikovi na kobylku. No, možná to pochopí právě proto, že je štětka. Lži, podvody, arogance, faleš a nebetyčný luxus. I když popravdě, mé obavy, že mi po celou dobu v kině bude kručet v břiše, se nenaplnily, jelikož servírované blafy bych odmítl stejně, jako hlavní postava. V závěru už ale ne. Trochu jsem zde viděl připomínky vizuálně vytříbenějšího Kuchaře, zloděje...od P. Greenawaye, ale to mi nevadilo. Snad jen poslední chod jsem očekával více šokující, byť pro zúčastněné byl asi dostatečně. Píšu, že jde o ryzí horor, ale pro fanoušky žánru možná nebude tohle slovo zcela naplněno. Maršmeloun jako symbol degradace jídla byl ovšem bezchybný. (23.11.2022)

[65%] Viděno v kině v rámci CSFD projekce. Trailer na tento film mě moc nezaujal, ale nakonec jsem přeci jen vyrazil. Krom toho jsem na CSFD projekci nebyl dlouho, takže tak. A nyní k věci. Jak se mi to vlastně líbilo? No, zpočátku mě prvních asi 20-30 min těžce nebavilo. Pozoroval jsem všelijaká jídla o kterých jsem nikdy neslyšel a celkově mě postavy na začátku nebavily. Jenže pak se to naštěstí začalo rozjíždět, Ralph Fiennes mě jako „Voldemort“ v kuchyni – šéfkuchař začal bavit, a to až do konce. Prostě ujetého psychouše zahrál na výbornou. I ta Anya Taylor-Joy mě docela bavila, zejména ve finále. Ostatní herci tak nějak průměr. Od tohoto snímku jsem nic extra neočekával, říkal jsem si, jak moc to ujeté bylo. Zde to naštěstí bylo pitomé takovým způsobem, že mě to docela i bavilo – myslím tím, že jsem se párkrát zasmál. Krvavé to bylo tak akorát, žádná velká nechuťárna tam nebyla, čekal jsem, že to bude ještě víc, ostřejší, ale neva. Dějově je to takové nemastné, neslané, vlastně mě nic nepřekvapilo, žádné velké zvraty ani nijak působivější pointa na konci. Samozřejmě krom skvělého slovního zúčtování Taylor-Joy vs Fiennes, kdy jí „Voldemort“ připravil konečně pokrm, který jí i chutnal – klasický cheesburger. Jenže měla tak velké oči, že si ho musela nechat zabalit s sebou. Haha. Nicméně, pohoršen z filmu až tak nejsem, pecka to není, a hlavně je škoda, že to nebylo víc postavy a dějem hlubší a trochu inteligentnější. Do takových, když to přeženu slovně Tarantinovek či trochu podobně vzdálených filmů to má hodně daleko. Takže konec vyjde do ztracena. Ale jak říkám, já se bavil, nenudil jsem se teda krom toho zdlouhavého úvodu; zasmál jsem se, a hlavně si film udržel mou pozornost díky šéfkuchaři Fiennesovi. Mé kamarádce se to vedle mě v kině líbilo asi o dost méně, jak mi cestou v dopravě domů se smíchem opakovala, ale co už. Haha. (16.11.2022)

Grand restaurant pana Fiennese. V rámci jeho hesla "vše je součástí menu" dokáže cíleně trýznit své hosty a se stoickým klidem jim servírovat vybrané lahůdky o několika chodech. Personál je mu oddaný, šéfkuchař je to respektovaný, jen jeho hosté s ubíhajícím časem zneklidní a jaksi nemohou vystát jeho úslužnost, domýšlivost a perfekcionalismus a nejraději by se z jeho ostrovní restaurace poroučeli. Jenže uniknout jeho delikatesám, na povel strojově řízenému personálu i jemu samotnému bude nadmíru obtížné. A vlastně to může být poslední menu, které jeho host pozřel. Pozvánku do pekelného restaurantu přijali Anya Taylor-Joy, Nicholas Hoult, John Leguizamo a několik dalších, méně známých účastníků. Ralph Fiennes dostal prostor plně zužitkovat svoje nepříjemné vzezření a činí se. Milovník z něj prostě nikdy nebude, tahle role je pro něj přesně uvařená. Anya-Taylor Joy převyšuje ostatní hosty. Prostřednictvím její postavy se k divákům dostávají nepříjemné až mrazivé pocity z nastalého počínání šéfkuchaře a jeho personálu, postupně se dostavuje i strach, když dojde i na nějaké to naprosto nečekané úmrtí, a nejedná se o úmrtí hosta. Mark Mylod doposud nemá na svém kontě precizní film, jeho filmografie je po tvůrčí stránce dokonce tak slabá, až se jeden diví, že najednou se před diváky rozprostře zajímavě koncipovaná satira s intenzivními psychologickými a hororovými prvky. A pochopitelně nechybí ani výsměch kulinářským imbecilitám typu Ano, kreténe! a MásterBlivajz, nebo jak se všechny ty nesmyslné hovadiny jmenují. Režijně je to sympaticky potemnělé, mnohdy nádherně nevyzpytatelné, jen zamrzí, že pokrmy jsou celkově chutné a nedojde na něco, z čeho by se obracel žaludek. Scenáristé, v podstatě debutanti na filmovém poli Seth Reiss a Will Tracy, připravili s režisérem skvěle hutné filmové menu, co některé diváky přinutí držet dietu a nějakou dobu se vyhnout restauračním zařízením. Co kdyby tam totiž šéfoval démonicky zlověstný Ralph Fiennes. 9/10 (19.04.2023)