Fabelmanovi

Spielbergova vzpomínka na dětství, která naštěstí není žádným experimentem jako od Iñárritua nebo honičskou úchylností na úrovni Felliniho. Je to příběh, který z počátku působí jako oslava režie a filmů jako takových, ale ve výsledku je film v duchu obyčejného příběhu o dospívání a trablemi v rodině. Je to krásně a profesionálně natočené, ale od mého oblíbeného režiséra jsem čekal přeci jen něco víc. (14.05.2023)

Jemně (skoro až starosvětsky) natočený snímeček, který nám sám hned v úvodu ukáže starou dobu, kdy diváky uhranul střet vlaku s automobilem. Právě tohle zachycení fascinace mladého chlapce a jeho pokus o rekonstrukci vlakové scény, přirovnání filmům ke snům a později objevení rodinného tajemství při střihání rodinného filmu na pásce u kotouče  za doprovodu klavíry pro mě určitě byly nejsilnější momenty, které si s tímto filmem budu nejvíce pojit. Ale líbilo se mi to celé a i v jiných momentech je krásná dobová atmosféra. Snad  jen trochu dlouhé, ale pokud bych Stevena Spielberga miloval, asi těžko bych mohl najít lepší film.  Je krásné, pokud někdo tahle miluje film a dokáže o tom takto natočit. A je krásné, že nešlo o žádný životopisný  blockbuster (dostal jsem ho s Elvisem) ale opravdu pro změnu skutečně obyčejný citlivý  film. (30.11.2022)

Už navždy ve stínu obsáhlé filmografie svého režiséra se bude skrývat tenhle nenápadný klenot. Režisérovo vzpomínání na dětství mohlo dopadnout různě - pateticky, jako kýč, senilně, rádoby umělecky, opulentně (podobného úkonu se zhostil Fellini, Brannagh, Cuarón a další)...ale dopadlo jako komorní film o ne zcela konvenční rodině, problémech dospívání a složitém vztahu rodičů a dětí. A Spielbergovy filmové počátky jsou jen jakousi třešničkou na dortu. Už dlouho ve mně žádný film nezůstal tolik dní po shlédnutí a s touhou vidět ho znovu... (16.12.2022)

Steven Spielberg je zpět u toho, co umí nejlépe - citlivě vyprávěné a na charakterech postavené rodinné drama o kouzlech objevování čehosi magického - zde zosobněného kinematografií samotnou. Dvouapůlhodinový film dokáže téměř dokonale strhnout a pohltit, přesto jsou v něm dvě tvůrčí rozhodnutí, nad kterými mi zůstává rozum stát. Jednak nechápu, z jakého důvodu musel mít hlavní herec celý film nasazené tmavé kontaktní čočky, kvůli nimž vypadají jeho oči stejně mrtvě jako oči žraloka z Čelistí. Pro mě to sabotovalo jinak velmi snaživý výkon mladého Gabriela LaBelle. A pak teda myšlenka (spoiler), že by namachrovaný antisemitský šikanátorský hovado na základě kouzla filmového média šlo za svou obětí a nejen se omluvilo, ale rovnou citově zhroutilo nad vlastní prázdnotou - nic naivnějšího a přitroublejšího jsem letos v kině nezažil. Tyhle dvě věci o to víc štvou, protože se jim dalo jednoduše předejít. Nicméně i přes připomínky u mě panuje spokojenost a zejména v krátkých scénách, kdy prostor a výborně napsané role dostanou veteráni Judd Hirsch a David Lynch, jsem měl spokojený úsměv na tváři. (07.12.2022)

Milé nostalgické vzpomínání s mnoha krásnými scénami, které bohužel míří tak nějak zbytečně na jistotu. Aby vše došlo i pomalejšímu divákovi, Speilberg mu to podá nesmyslně doslovně, obsahem i formou, která ve správný moment huláká "DIVÁKU, TEĎ MÁŠ NĚCO CÍTIT". Dialogy psal někdo, kdo naposledy četl ve filmu zmiňovaného Dickense, (líbí se mi část v závěru, kdy postava matky popře své předchozí srdceryvné tvrzení v průběhu jediné minuty), až mě napadlo, že možná byl záměr vypovídat je formou děravějící paměti, která si slova spíš domýšlí, než vybavuje... (01.01.2023)