Duch času

Československá televizní pohádka vyprávějící o tom, že není radno si kvůli osobnímu prospěchu zahrávat s plynulým a přirozeným během času. Titulní, nikoli však hlavní postavou je v tomto případě otrhaný, vlasatý a vousatý dědeček s brašnou přes rameno v podání sympatického V. Brabce, který se rozhodl, že kvůli ustavičnému hořekování o nedostatku času dopřeje lidem ovládat čas pomocí kouzelného klíče. Této možnosti se ihned chopil hodinářský mistr Matěj (J. Štěpnička) a posunul čas dopředu, takže královský pár militantní nadšenec P. Kostka a velmi nevýrazná až zbytečná S. Bartošová sešli věkem a on tak usedl místo nich na trůn. Problémy způsobené změnami toku času musel napravovat hodinářský tovaryš A. Pyško, který se zamiloval do královské dcery Malovánky (S. Postlerová). Dějově velmi zajímavou pohádku, v níž se často otáčením klíčku mění časové roviny, podpořilo kvalitní herecké obsazení, které ještě kromě výše zmíněných herců doplnil rebelující voják B. Rösner a škrobený královský úředník Ť. Brousek. Tato poněkud příběhově náročnější pohádka od S. Simonové mě velmi zaujala a domnívám se, že patří mezi nejlepší díla této režisérky, přičemž se poněkud vymyká její typickému snovému stylu, ale přesto lze bezpečně rozpoznat její filmařský rukopis. Dokonce bych si troufl říci, že díky neobvyklému a zajímavému sci-fi zpracování spojeném s měněním časových rovin, patří k nejpovedenějším televizním pohádkám počátku 90. let. (01.08.2020)

Hodně zvláštní pohádka nepohádka. Myslím, že na naše poměry jsou hrátky s časem celkem originalita, aspoň v tomto rodinnějším podání... Je to slabé, nedomyšlené, ale na mě spíše zapůsobilo sympatické herecké obsazení. A. Pyško, P. Kostka, J. Štěpnička, B. Rösner i S. Postlerová. Už se na to asi nikdy nekouknu a radši přepnu, ale že by mě to nějak urazilo, to určitě ne.... (18.01.2015)

Škoda, přeškoda. Kdyby pohádka byla kratší, už bych tam cpal o hvězdu víc. Jenže pohádka je za prvé opravdu pro starší děti, protože řadu věcí asi malé dítě těžko pochopí. A za druhé už ji tvůrci překombinovali. Je to jako ve fotbale. Vrhali se na bránu, už už vystřelit, ale bohužel to překombinovali. Pohádka klidně mohla skončit, když se Alexej Pyško dostal ke klíčku poprvé poté, co se vysvobodil z vězení a vše by napravil. A vypadalo by to dobře. Jenže pak se vše prakticky opakuje. A když navíc kat natahuje ruku, aby ťal a v tu chvíli Pyško háže princezně klíč, ta pak stihne doběhnout k hodinám a vše zachránit, nebude tomu už definitivně věřit žádné dítě. Dospělý tím spíše ne. (28.08.2020)

Od úvodní situace s duchem času ("jen si zkuste, jaké to je, když každý chce mít hodinu navíc, pořád nestíhá...") jsem čekal nějaké zamyšlení nad tím, že času je tak akorát, a že je jen na nás, jak jej využijeme, ale nakonec se to zvrtlo v jakousi křeč, kde každý chce být buď mladý nebo vládnout nebo válčit, nějaká vnitřní sebereflexe nebo jakákoliv reflexe zde nakonec chybí. Stejně se všichni nakonec honí za klíčkem k hodinám. Pár mouder tu zazní, ale celkově se spíše člověk soustředí spíše na to, kdo je jak zrovna mladý či starý, než na nějaké vyznění. Které prostě chybí, nebo je nutné si je těžce domýšlet, což je u pohádky špatně. (17.01.2015)

Král má patologickou potřebu válčit. Té se nemůže zbavit, kromě vzácné chvíle, kdy je mrtvý, a co se děje kolem nejen neřeší, ale v podstatě ani nereflektuje. Královna mu starostlivě klade dlaň na paží a sladce šveholí o tom, že jsou chudí a po další válce budou ještě chudší. Chudí duchem začínali, po téhle stránce se to významně zhoršovat asi nebude. Princezna je na začátku frocek, potom se lekne splnění svého přání a nakonec je frocek o něco menší. Hodinářský tovaryš a voják z toho vycházejí bez ztráty květinky, první se ztrátou svobody, druhý se na svobodu vrací. Časové přesuny jsou zmatené a nedůsledné. Tohle major Zeman nezvládl příliš dobře. (31.12.2015)