Němá tajemství

V předvečer Českých Lvů si doma pouštíme náhodně objevený český film, o kterém jsme neměli páru, protože jsme nezaznamenali jeho propagaci do kin, jeho plakáty, jeho trailer, nikde nic. Ale hraje tam moje oblíbená blondýnka Plodková, takže s chutí do toho. A výborné překvapení nás čekalo. Film je to tématicky hluboce zajímavý, napínavý, skvělé natočený a dějově vystavěný (byť jsem rozuzlení "kdo je pachatel" poznal o něco dříve než přišlo, ale to nevadí a ani jeho intenzitě neubírá), silně se opírající o výborné, vrstvené herecké výkony. A až v závěrečných titulcích zjišťují, kdo je scenárist(k)a (Nellis v té lepší formě) a kdo stojí za režií (Mašín). Bravo. Za mě osobně ten (nej)lepší český film loňského roku! 85% (13.03.2024)

Strastiplná směsice křivd, lží a drsných hrátek osudu v cca 100 minutách hutného psychologického dramatu, s nímž jsem mile rád oslavil 24. narozeniny. Vedle #annaismissing a Bodu obnovy další z bravurních filmových zářezů roku 2023 z našich končin. Jana Plodková by se měla mimo komedie věnovat spíš téhle tématice. [viděno v Kino Šumava Klatovy 15.1.2024] (15.01.2024)

Lehounce předvídatelné, ale stejně mě to moc bavilo. U žánru krimi člověka dost naštve, když je to předvídatelné. Film Němá tajemství ( což je dobře vymyšlený název filmu, ale nějak nejsem schopen si ho zapamatovat a vlastně nevím proč ) je podle mě více drama, než krimi a to mi vůbec nevadilo, ba naopak. Postavy jsou dobře budované, herecké výkony mi přišli nadprůměrné a paní Steinmasslová mi přišla vynikající. Jí i Janě Plodkové jsem to opravdu věřil, ony mi ve filmu vyčnívaly. A hlavně, postavám a jejich motivacím jsem rozuměl. Celkově to moc pěkně plyne. K ději bych toho asi moc psát nechtěl, abych neprozrazoval, kriminální linka je spíše procedurální, nežli jakkoliv „seriálová“, natož akční a to mě zde vyhovovalo. Opravdu jde spíš o postavy, než o nějaké krimi. Dost mě to uspokojilo, uznávám, že nejsem ostřílený a náročný divák. Přišlo mi to ale aktuální, pěkně natočené, výborně zahrané a celkově zajímavé. 70% (05.03.2024)

„Všechny ženský jsou šílený! A jak ty říkáš, já neznám žádnou, která by nelhala.“ Jenže která z těch tří žen lže? Anebo je to ještě trochu jinak? Mašín byl produktivní, když stihl loni poslat do distribuce hned 2 filmy, z toho Bratry rovnou na Oscary. Němá tajemství se mi ale líbila víc. Přišlo mi, že se tu mnohem lépe pracuje s divákem, jeho očekáváním a také dávkováním informací. Mašín stvořil poutavé psychologické drama šmrncnuté krimi vyšetřováním, u kterého má divák řadu otázek, baví ho sledovat, jak se postupně pomocí drobných indicií dozvídá, co se vlastně stalo, a tvůrci se ho snaží zviklat různými vodítky. Zároveň dá film pomocí zvuku divákovi místy pocítit, jaké to je, když nerozumí mluvenému slovu. Dílo působí vcelku uvěřitelně, malinko drhnou snad jen motivace postav, ale ve výsledku mě opravdu zarazila asi jen reakce policistů v závěru, jinak nemám s filmem větší problém. Za mě solidní 4*. „Já nesnáším tu bezmoc. Leze mi na nervy, že nevím, co chce. Nebo asi vím. Chce umřít. Nebejt. Někdy mám pocit, že už jsme mrtvý oba.“ (02.03.2024)

Když divák opakovaně pochybující o současné tuzemské kinematografii jen den po Přišla v noci sleduje Janu Plodkovou, jak Přijde ve vteřině o veškeré vyhlídky na kvalitu společného života s manželem, musí se zaradovat. Její muž, veterinář, totiž po vážném zranění od koně trpí afázií, je tedy uvězněný ve svém těle jen s vlastními myšlenkami, zvládá jen hlásky, nerozumí svému okolí, částečně ochrnul. Jeho nejbližší, manželka a matka Milena Steinmasslová (a následně i majitelka dotyčného koně) spolu sice mluvit můžou, ale příliš to nedokážou. Matka je skrze synáčkův stav za každou cenu pozitivní, zatímco unavená manželka tuší, že je všechno na hov... na dvě věci. Do toho sledujeme policejní výslechy a dlouho netušíme, z jakého důvodu. Tentokrát pouze scenáristka Alice Nellis mezilidské vztahy umí. Zvládá jít do hloubky a činí to tak, že divák věří. Naopak kriminální zápletka drobné škraloupy (a zahraniční inspiraci) má, ale i tak do finiše doklopýtá se ctí. Kromě Nellis (režisér promine) bych tentokrát chválil výhradně ženy. Kameramanka Anna Smoroňová si ráda všímá maličkostí, má nekonvenční nápady a její neuhýbající detailní fascinace tváří Jany Plodkové přináší chumel pocitů. Právě ta je skvěle jízlivá a přímá a podobně přesvědčivě své role uchopily i zbývající dvě dámy. Jen možná těch emocí mohlo být krapet víc. (14.03.2024)