Dlouhé loučení

Přál jsem si víc konvenční, než tak ležérní styl vyprávění, ale něco mi říká, že napodruhé zvýším hodnocení. Ten film je osobitý, líbil se mi jeho humor, ironie a fuck-the-police nálada, především pak hlavní postava (detektivní týpek z 1953 v ’73 realitě) a ožralý vyhořelý literát v podání Haydena. První polovinu jsem v tom tápal, pak fajnovka. (05.12.2021)

Robert Altman předkládá svůj osobitý a moderní pohled na klasickou postavu filmu-noir, Phila Marlowa (skvěle obsazený relaxovaný Elliott Gould) a rozčarování nad světem, v němž se za iluzí přátelství a důvěry schovává lež a manipulace. To vše podtrhuje vyloženě nihilistické finále, v němž Altman nechá jindy flegmatického hlavního hrdinu ukázat, zač je toho loket. Výborná atmosféra sedmdesátých let, zajímavé obsazení vedlejších rolí a dynamické dialogy, za mě parádní neo-noir. (27.05.2019)

Velmi vtipné a přitom ne směšné; vymykající se klasickému pojetí noiru a přesto samy žánrové bubliny naplňující; detektiv zdrsnělý a přitom si ironicky uvědomující svou drsnost a vůbec všechny klišovité situace, jímž musí procházet; záporáci, kteří ani nejsou záporáky, když vrcholem jejich hrozby (hned po rozbití skleničky o tvář) je svlečení se do naha, komplikovanost vyprávění, které pak vyřeší pár Jamesů Madisonů, všude hrající ústřední skladba bez ohledu na to, jestli je to bar nebo pohřební průvod... dalo by se pokračovat do nekonečna. Je to výsměch, ale s uznáním, ne tak přímočarý jako parodie, ale přesto se neberoucí vůbec vážně. Yes, it's really ok with me. Možná si to řekl i Paul Thomas Anderson. (15.02.2016)

"Jsem pyšný, že mě sleduješ zrovna ty." Phil Marlowe mi byl vždycky sympatický svým sarkasmem i se svou nikdy nezhasínající cigaretou. I tentokrát se spolehlivě odpotácel případem, občas schytal nějakou tu ránu, chvílemi byl naháněn nebo vyslýchán a jedinou jistotu mu přinášely nahé jogínky na protějším balkóně. Na můj vkus se to přece jenom trošku táhlo a občas jsem nechápal proč se gangsteři svlékají nebo proč místo Marlowea dostala flaškou do hlavy blbounká Jo Ann, ale hlavně že se nakonec to přátelství až za hrob vyřešilo. (18.01.2017)

Loučení s Lennoxem je pro mě osobně asi nejlepší Chandlerův román. S předlohou si tvůrci poradili poměrně hodně svérázně. V podstatě úplně ignorují ono podivné melancholické přátelství mezi Marlowem a Lennoxem, které je pro román klíčové a dodává ději ten správný náboj. Stejně tak je vše ostatní hodně pozměněné, zjednodušené nebo úplně vynechané a na druhou stranu se objevují nové prvky (např. Marlowova kočka, jeho sousedky a celá ta zápletka s kufrem peněz). Na jednu stranu to všechno byl pro mě trochu šok, ale na druhou stranu si říkám, že to vlastně neškodilo. Koukal jsem zkrátka na sedmdesátkovou detektivku, která díky radikálním změnám ve scénáři překvapovala i v tom hlavním rozuzlení. (14.06.2014)