Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi

Neskutečná inťoušská paráda, která obratně balancuje na hraně existencialismu a pocty Shakespearovu dílu, jeho parafráze, parodie a postmoderní hříčky o vedlejších postavách, které neví, co mají dělat, jak a proč se na dané scéně ocitly. Ze všeho nejvíc jsem si zamiloval Rosencrantzovy fyzikální objevy (Archimédův zákon, Newtonův zákon akce a reakce, turbína, letadlo), které však coby vedlejší charakter Shakespearovy hry nedokázal vysvětlit. Nebo scénu se slovním tenisem. A celý zbytek filmu. (08.10.2014)

Zcela originální způsob pohledu na klasiku, Stoppard brilantně manipuluje s herci a divák se tak ocitá téměř před záznamem inscenace, nicméně stále s filmovou řečí - to nejlepší z obou světů divadla a filmu a jako bonus, výborný Stoppardův text - téměř Shakespearovské dialogy obohacené o vlastní jiskru. (11.03.2007)

Z celého námětu čiší láska k divadlu. Ale také slovním hříčkám a hříčkám obecně. Nápad vzít z Hamleta dvě nejvíce zanedbatelné postavy, avšak s nejtragičtějším koncem, a nechat jim nejen hlavní role, ale navíc je nechat meditovat o své existenci, důvodu existence a nakonec o smrti, je dokonalý. Umožňuje na tomto půdorysu nejen hru divadla v divadle (a to oboje posléze jako hru na třetí ve filmu), ale trefné komentování dnes již poněkud zkostnatělé hamletovské klasiky, kterou všichni znají snad nazpaměť. Přitom oba - i když vlastně nevědí, jak se který jmenují, protože v Shakespearově hře to také není dáno - mají své odlišnosti. Jeden se snaží na vše jít vědeckou, až detailní metodou, a dá se říci, že je prototypem vědce nebo vysokoškolsky vzdělaného člověka, který se soustřeďuje na detaily, avšak uniká mu podstata nebo celkový obraz. Druhý na vše jde intuitivně a jeho fyzikální objevy mne po celý film velmi bavily. Nejlépe je to asi znát ve scéně, kde přemoudřelý medituje, kde by se asi mohlo v této chvíli nacházet Slunce, podle něhož by poznal světové strany a podle toho, kolik je hodin a odkud jde vítr, na což mu druhý odvětí: „A proč nejdete ven a nepodíváte se?“ Rovněž se mi líbilo, že obě postavy jsou pojaty podobně jako Werichovy a Voskovcovy postavy, komentující daleko důležitější historické dění kolem sebe, případně špílcující na předscéně, a dost možná, jestli si z nich Stoppard, rodák ze Zlína, nakonec i nebral jistý předobraz. A ona láska k divadlu je zde dovedena do dokonalosti rekonstrukcí shakespearovského pojetí divadla (včetně faktu, že i ženské role hráli muži), a dojde i na loutkové divadlo. Plus všechny takové ty „druhotné“ nápady, jako že divadlo je někdy reálnější než život a má mnoho tváří a podob. Celý ten jemný humor, jakým je film podaný (už třeba jen úvodní, krásně absurdní rozjímání o principu pravděpodobnosti), příjemně pobaví, člověk se zde neřehtá, ale má stále pobavený úsměv na tváři. (Skvělá je v tomto ohledu scéna vysvětlování „starý si myslí, že ji miluje“.). A jinak je zde tolik paralel a podobenství, že by mi komentář nestačil. Včetně toho nejokatějšího, jestli i my nejsme postavy v nějaké předem napsané hře neznámého režiséra, kdy absolutně nechápeme, co se kolem nás děje a k čemu směřujeme - tedy kromě toho režiséra, který to ví. (02.01.2020)

Je to suché (čo v podstate oceňujem), typicky britské, intelektuálne, skvele napísané (s poriadne náročnou "Shakespearovskou" angličtinou) a zahrané (Tim Roth a Gary Oldman za mlada odvádzajú naozaj pozoruhodný výkon). Na druhej strane príliš divadelné, absurdné, komplikované (že by aj nie, keď ide o variáciu na Hamleta), málo dynamické a ešte raz ABSURDNÉ! Na filmové plátno sa nehodiace, viem si to výborne predstaviť v divadle, do ktorého to aj je v prvom rade určené, takže filmový prepis mi príde viac menej zbytočný. Hviezdičky hlavne za herecké výkony a scénar (slovný tenis nemá chybu). CELKOVO: 2* (30.09.2011)

William Shakespeare na nich spáchal strašlivý hřích. Z nicoty je náhle přivedl do světa, kterému nerozumí (ale občas se jim do úst derou podivné cizí repliky), do světa, který se nechová podle pravidel logiky. A ti dva ani nevědí, který je který, ale nebylo vám to při sledování Hamleta vlastně jedno? Zkrátka: Stoppardův mistrovský divadelní apokryf, který si pohrává se shakespearovským obrazem světa jako divadla a rozprostírá ho do absurdního rozměru divadla v divadle v divadle (viz. loutková scéna, která ještě posiluje rafinovanost Hamletovy hry s králem). Humor Stoppardova dílka je suchý a černý jako kašel, výkony Rotha i Oldmana padnou jako prdelka na nočník. Navíc jazyk divadelní hry/filmu může co do hravosti směle soupeřit s jazykem mistra ("slovní tenis" obou hrdinů je jeden z nejbrilantnějších dialogů, které jsou ve filmu k slyšení). Parodie ve svém žánru rovná dokonalostí Hamletovi. Skvělé, vtipné, intelektuální a přitom nepovýšené! (01.02.2004)