Strom na dřeváky

Olmi v citlivém a poklidném duchu rekonstruuje zaniklou Evropu rozkročenou mezi agrární a průmyslovou epochou, přičemž továrny a svět s nimi přicházející se pro naše hrdiny zatím jen vzdáleně a trochu zlověstně rýsuje za obzorem. Dnešní Evropan si může už jen představovat jaké to bylo, když byly všude po krajině rozesety nespočty statků, mlýnů, polí a zahrad, kostelů, cest a cestiček ve kterých se každý den pracovalo a žilo s po generace nezměněným tempem. Idealizace však není na místě (a čest režisérovi, že ji do filmu netlačí) - lidé trpěli nespravedlivostí sociálního řádu, byli v zajetí pověrčivé víry, prospěchem a penězmi rozhodně nepohradali a práce byla hlavně povinností. Ale co naplat, když to vše ve svém životě dělali s takovou prostou upřímností, kterou už dnes nikdo nemá! (12.04.2013)

Asi jsem nikdy nevidel film, ktery by lepe dokumentoval zivot na venkove. Konkretne na konci 19. stoleti, nekde v okoli italskeho Bergama. Film zaujme uz faktem, ze nikdo z ucinkujicich neni herec a vsechny postavy jsou ztvarnene mistnim obyvatelstvem. Film o tezkem ziti v relativni chudobe, skromnosti a vire v boha. Prestoze filmu chybi nosnejsi pribeh, zaujme svou autenticitou, zpracovanim a hudbou (Bach, Mozart...). Vidno, Italove i davno po svem neorealismu umeli natocit socialni drama, ktere honosi cely svet dodnes. (14.09.2013)

Zasiahnutie priamo do srdca. Sám neviem presne určiť čím, možno kombináciou všetkého čo mi tento nádherný a výnimočný film poskytol. Takmer 3 hodiny som sledoval bežný život štyroch chudobných sedliackych rodín lopotiacich na pozemkoch patriacich bohatému pánovi. Striedajúce sa ročné obdobia, ťažká práca prerušovaná len svadbami, večernými posedeniami v pospolitosti, zabíjačkou, jarmokmi. Veľmi realistické vykreslenie sedliackeho spôsobu života. Doslova vykreslenie - nádherná kamera sníma jemne rozmazaným obrazom výjavy zo života týchto jednoduchých ľudí, ktorí ani slovkom neprotestujú voči svojmu údelu.Ani náznak rebélie, nespokojnosti s ťažkým údelom pod kuratelou zámožného pána. Olmi popisuje, nesúdi, nenadŕža, zobrazuje rôzne stránky života veľkého štvor rodinného sedliackeho domu. Pristupuje k zobrazeniu s úctou, no nie s jednoznačným ospevovaním. Sympatie si títo jednoduchí ľudkovia získajú zobrazením jednoduchých životných úkonov príslušníkov všetkých generácií žijúcich spolu. Svoj údel prijímajú s pokorou a veľkou zbožnosťou. Rozprávajú sa veľmi málo, porozumenie a lásku v rodine je však cítiť. Celý film bol natočený s nehercami, potomkami sedliakov bergamského kraja, kde sa dej odohráva. Počas sledovania som mal dojem akoby obrazy starých maliarov vystúpili na plátno i s príznačným koloritom, možno pôsobilo geniálne podfarbenie obrazu Bachovou hudbou, tvoriacou výraznú zložku celého diela. Po skončení veľmi pekné (smutnopekné) pocity a v nich obsiahnutá mystická atmosféra práve zhliadnutého, ktoré pretrvali- a pretrvávajú dlho po skončení. Na okraj - z porovnania filmu a rozprávania predkov, či čítania dobovej literatúry mi vyvstal veľmi podobný spôsob života sedliackych bezzemkov na Slovensku a V Taliansku (no nielen tam: v celom katolíckom územnom okruhu). Tvrdá práca, hlboká zbožnosť, pokora, mlčké znášanie údelu, láska k rodine, odreagovanie alkoholom a veselými historkami v pospolitosti usadlosti, či lazu. (12.10.2004)

Prototyp (sociálně) realistického filmu, portrétující život na italské vesnici na konci 19. století. A že si Olmi postavil – samozřejmě pomyslně – na stejně tak imaginární stojan vskutku široké plátno, na úzký záběr a zámlky si my, diváci, opravdu stěžovat nemůžeme, život konce 19. století zde vpravdě vyvstává ve všech svých obrysech! Jen si to zrekapitulujme: každodenní strasti a slasti obyčejných lidi, dobové socio-ekonomické rozvrstvení společnosti a mentalita doby (všimněte si role náboženství v životě nájemných italských malorolníků), pomalý nástup nového věku (vzedmutí nacionalismu, nová sociální hnutí a. k. a. socialismus/komunismus, industrializace), který reprezentuje příjezd pouti a svatební cesta do Milána, všech těchto témat se film dotýká. Až si říkám, zda L'albero degli zoccoli (1978) nemá autobiografické prvky, jeho fikční svět působí hrozně důvěrně, jako by byl loven z hloubi paměti dětství (proto mě „prezentér“ splýval s malým Minecem). Chápu, co koho na tomto filmu fascinuje a proč získal Zlatou palmu v Cannes a další ceny, já ho však jen roztleskávat nebudu, mrzí mě třeba zaměnitelnost (zapříčiněna tím, že film pracuje s kolektivním hrdinou) jednotlivých figur (trvalo mě zhruba 45 minut, než jsem si ujasnil, kdo je kdo) plus té deskripce (na úkor dramatizace a narativity) na mě bylo vážně moc, téměř po celou poslední hodinu jsem si říkal, že mě tenhle film už nemá čím překvapit. Leč mýlil jsem se! Přišla závěrečná čtvrthodinka, a film vytasil svůj nejsilnější triumf, kartu, po jejímž zahrání jsem na chvílí zase začal poctivě třídně nenávidět! Dejte si to! 75 % (21.02.2023)

Pomalé plynutí venkovského života s jeho rituály, dřinou, pevnými kmenovými svazky, mystikou a až očišťující prostotou. Jestliže film získává duchovní rozměr, tak především skrze nepřikrášlený obraz člověka, který se ve filmovém rámu pohybuje bezmála ve všech svých podobách, nuancích, krásách i slabostech. Posvátnost každodennosti. (09.09.2017)