Fedrelandet
Piesne zeme
Songs of Earth
Režie:
Margreth OlinScénář:
Margreth OlinKamera:
Lars Erlend Tubaas ØymoHudba:
Rebekka KarijordObsahy(1)
Hornatá krajina Norska tvoří monumentální kulisu tohoto filmového zážitku z přírody. Na pozadí velkolepé existenciální cesty, jejímž lidským rozměrem jsou režisérčini rodiče, se rýsují prapůvodní síly země. Margreth Olin vytvořila ohromující filmové dílo o životě, smrti, přírodě a prosté přítomnosti ve světě. Na pozadí závratně nádherných horských scenérií rodného Norska se Margreth Olin vydává na existenciální cestu s vlastními stárnoucími rodiči, jejichž lidská přítomnost slouží jako měřítko rozlehlosti nekonečných přírodních prostor. Její rodina zde odpradávna žije bok po boku s přírodou navzdory dobám, kdy prapůvodní síly země ukazují svou nemilosrdnou tvář. Vzájemná láska a celoživotní věrnost jejích rodičů jsou tichým svědectvím o tom, jak se příroda odráží v lidské duši a naopak. Ale ani ta nejpevnější hora není neměnná – a už vůbec ne v době, jako je ta naše. (Film Europe)
(více)Videa (2)
Recenze (21)
Zajetá dokumentaristka se po třiceti letech vrací za svými starými rodiči do rodné doslova kotliny, ke fjordu ve stínu velkého ledovce. A snaží se tomu místu naslouchat, stejně jako svému otci, který v něm strávil se svojí ženou celý svůj jednoduchý, spokojený život. Je to hodně intimní a niterné, lze se do toho vnořit nebo usnout, nedá se nad tím podle mě získat nadhled, což mě osobně vyhovuje, nicméně problém vidím v tom, že Margreth Olin dle všeho přišla hledat pokoru vůči místům svého dětství, ale přitom se ona místa sama pokouší automaticky pokořit. Co mělo mít silně individuální, pocitovou formu je místo toho neustále suplováno generickými dronovými moneyshoty, které ve své všudypřítomnosti občas promění celé prostředí na pouhý 3D model. Uznávám, že když se od jezera dostaneme kamerou v jednom záběru až za vrchol hory "za kterou zapadá slunce" a spatříme za ní holou pustou krajinu, přepadl mě takový ten zvláštní starý pocit jako když v počítačové hře projdete texturou, ocitnete se někde, kde jste neměli být a vnikne do vás ten nepříjemný pocit existencionální krize v přiznání, že probořením hranice jste si nadobro zničili iluzi budovanou uvnitř herních levelů. Ale nemyslím si, že to byl úplně účel. ()
Majestátními záběry a milými básničkami vystavěná osobní esej. Protagonista Fedrelandetu, stařičký pán bydlící v říčním údolí, je hrdinou tohoto magického místa, ke kterému patří duší i srdcem. Jeho perspektivou objevujeme krásy Oldedalenu, a to od stromů až po ledovce. Film nenabízí jen norskou krajinu, ale příjemně prolíná také osobní život protagonisty a jeho lásky (své ženy i Oldedalenu), což dává tomuto údolí komplexnost a sympatie tak vysoké, že tam chce člověk sám zavítat. Režisérka Margreth Olin má zkrátka talent pro vyprávění, a to jak obrazem, tak zvukem. [TNIFFH 2023] ()
Songs of Earth. Příroda zde byla před námi, bude i po nás a my jsme její maličkou součástí. Upřímně mi film vůbec neutíkal, i přes neskutečné výjevy z norských bájí a pověstí, které zdají se být reálné. Fjord a střídající se roční období v životě jednoho vitálního norského páru udělali spolu s hudbou perfektní kulisu k hloubání nad otázkami našeho bytí a celé to působí místy meditačně a místy možná i trochu znepokojivě. Co po nás zůstane, máme se vzpouzet věcem nad námi a do jaké míry se mísí tradice s novodobým stylem života. Tohle je zase jiný typ filmu a já jsem rád, že nám kinoart tento typ poskytl, no a ještě větší sranda byla, že na ten stejný film šli známí a ještě seděli vedle nás. Náhody života a to praskání ledu. ()
Jako mínus vidím, že v traileru je 100 % času jen příroda, kdežto v samotném filmu jsou pak pasáže, kdy manželé sedí ve svém domě a povídají, což dojem z filmu, který měl být ódou na přírodu, trochu kazí. Norsko je krásné, ale ve filmu není ani nějaká moc TOP inspirativní myšlenka a je to takové víc pro starší. ()
Když jsem šťastný, musí to tak cítit i ostatní. Je paradoxní, že jakožto takový gaučák jsem ze Scandi festivalu stihl pouze jenom tenhle film oslavující krajinu a turistiku. Asi už dlouho jsem neviděl takhle přírodní film (asi od takových bomb jako Vily z Inisherinu a Vejce-Příběh natvrdo pro moudré...), asi si budu muset každou zimu nějaký dávat. Výpravný dokument o stárnoucí manželské dvojici (pána vidíme daleko častěji než manželku.) vyniká i pro mě opravdu nádhernými záběry, které jsou mnohdy skutečně pastvou pro oči. Také se zajímavě zaměřují na detaily a úhly pohledu (záběr do kvetu atd.) S kamerou se tady dokážou udělat vážně krásné věci. Navíc to celé dýchá příjemnou nezávislou citlivou atmosférou a je obohaceno o autentické civilní vypravování. Za takového provedení mě i tak oslava přírody dokázala svým způsobem nadchnout, ačkoli jsem se musel smát pánovi přede mnou, kterého poklidného tempo malinko uklimbalo...Ano, je to trochu monotónní, ale bylo to i tak hezké. ()
Galerie (52)
Photo © Norsk Filmdistribusjon
Zajímavosti (2)
- Hlavní představitel, který filmem provádí, je otec režisérky Margreth Olin. (Azurose)
- Jednoho dne režisérku pozval její otec domů, aby ji ukázal okolní krajinu a ona pochopila, co na ni tak obdivuje. Poté dostala režisérka Margreth Olin nápad natočit tento film. (Azurose)
Reklama