Perfect Days
Perfect Days
Dokonalé dni
Perfect Days
Perfect Days
Režie:
Wim WendersKamera:
Franz LustigHrají:
Kódži Jakušo, Min Tanaka, Tokio Emoto, Arisa Nakano, Aoi Jamada, Jumi Asó, Sajuri Išikawa, Tomokazu Miura, Ron Mizuma, Bunmei Harada, Šunsuke Miura (více)Obsahy(2)
Hirajama pracuje jako uklízeč toalet v Tokiu. Žije spokojeně ve své pečlivě sestavené rutině a volný čas tráví čtením knih, poslechem starých rockových kazet nebo focením na svůj analogový fotoaparát. Ze životní harmonie ho vyruší série nečekaných setkání, která postupně odhaluje střípky z jeho minulosti. Proslulý režisér Wim Wenders (Paříž, Texas) se triumfálně vrací s poetickým filmem o hledání krásy ve zdánlivých maličkostech. Představitel hlavní role Kódži Jakušo byl na festivalu v Cannes oceněn za nejlepší mužský herecký výkon. (Aerofilms)
(více)Videa (13)
Recenze (122)
(7/10). Poetická podívaná ze Země vycházejícího slunce. Perfect Days jsou melancholickou podívanou, která zachycuje život jednoho Japonce. Člověka, který na první pohled vykonává podřadné zaměstnání, kterým je údržba toalet v Tokiu. On tuto práci však nadevše miluje, vykonává ji podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Chápe totiž, že je to služba především společnosti a v tomhle jsou Japonci úplně jinde než zbytek světa. Jeho dny mají repetitivní charakter, ale vždy se v nich objeví nějaká maličkost, která mu jeho denní zážitek umocní a zpestří. Německý režisér Wim Wenders dokázal neobyčejně zachytit život na první pohled obyčejného člověka. Kdo by to byl řekl, že si bude filmový divák užívat pohled na postaršího Japonce, která v Tokiu drhne hajzly. Velký podíl na tom má příjemná atmosféra, která celý film provází a vy se necháváte v klidu unášet na této vlně melancholie. Asijská filmografie nám už několikrát ukázala, že řemeslo má vymazlené do posledního detailu. Zde však za kamerou stál německý kameraman Franz Lustig, který se však stal dokonalým chameleonem a divák by na první pohled nerozeznal, že se nejedná o rukopis nějakého asijského tvůrce. Představitel hlavní role Kódži Jakušo dokázal prakticky beze slov zachytit divákovo srdce, který se s ním s radostí vydává na pouť jeho dokonalými dny. Perfect Days jsou snímkem, který vás svou zádumčivou atmosférou naprosto pohltí. Naučíte se nazpaměť rutinu, kterou hlavní představitel každý den prochází. Se zvukem koštěte se probouzíte do nového dne a s knihou v ruce se noříte do světa snů. Bavilo mě objevovat pomocí nepatrných nuancí další střípky, které tvořily na první pohled zářivou fasádu, která však v sobě skrývá četné praskliny. Film z ranku Patersona, který má však díky klidné a okouzlující japonské atmosféře jedinečné kouzlo."Next time is next time. Now is now." ()
Dějově na 30 minut, ty 2 hodiny ale byly do poslední minuty potřeba k tomu, aby se do člověka pořádně zažralo to hezoučký, sluníčkový, ani trochu depresivní téma, jímž je prchavost vazeb a okamžiků mezilidskýho porozumění, které nikdy nepřestanete chtít a ještě líp, nikdy nepřestanete postrádat, a tak abyste si z toho otupujícího smutku nehodili mašli, nezbývá vám než namontovat úsměv a klepat to dál, přestože ty pokusy zvěčnit třepotání listí na foťák fakt nevzdáte (čsfďáci se mě pokoušej přesvědčit, že nemaj zkušenosti s chronickou osamělostí, roztomilý). ()
Výkon Kódžiho Jakuša v hlavní roli je výborný, soundtrack postavený na síle desítky let starých songů také, i kameraman evidentně věděl, co má dělat. Jenže jsem měl prostě celou dobu pocit, že sleduji jen Wendersovu variaci na Jarmusche. Poezie obyčejného života jako z Patersona, Japonci, nakonec už jsem při každém spuštění kazety trochu čekal, jestli se neozve Tom Waits, Neil Young nebo Iggy Pop (neozvali). Pro člověka, který své staré kazety také ještě nevyházel (Loua Reeda i Patti Smith bych tam také měl), je to celkem zklamání. ()
Dokonalé dny jsou prostě dokonalé. Je to snad první film, co jsem v životě viděl, kde jsem si v duchu říkal „ prosím, ať se nic nestane, ať se nic neděje“. Příběh? Věřím, že každý si tam dokáže najít něco svého, něco osobního. Mě vlastně fascinuje, jak výstižný je tento film, film kde se téměř nemluví a kde sledujeme muže jak čistí toalety v Tokiu. Reflektuje tolik věcí a tak výstižně. Rozhodně bych o něm mohl napsat mnoho odstavců, ale neboj, to neudělám :-). Shrnu to tak, že mnou projely veškeré emoce co jsem schopen vnímat a možná i nějaké co jsem neznal. Koji Yakusho je geniální a po jeho šichtě čistých 100% ()
Galerie (18)
Zajímavosti (11)
- Článek v New York Times odhalil, že veřejné záchody ve filmu byly původně vybudované pro turisty, kteří do Tokia cestovali na olympijské hry. Vinou koronaviru se ale olympiáda posunovala a firma Fast Retailing se rozhodla, že toalety proslaví jinak – dokumentem od slavného tvůrce. Režisér Wim Wenders původně dostal nabídku natočit dokument, nakonec se rozhodl pro klasický hraný film. (DavePave)
- Film bol natočený 60 rokov po tom, čo japonská režisérska legenda Jasudžiró Ozu natočil v Tokiu svoj posledný film Chuť makrel (1962). Wim Wenders tvrdí, že to nie je náhoda, že sa hlavný hrdina jeho filmu volá Hirayama, čo je aj meno hlavnej postavy v Ozuovom poslednom filme, ktorú stvárnil Chishû Ryû. (Bilkiz)
- Napísanie scenára trvalo len tri týždne a natáčanie trvalo iba 17 dní. (Bilkiz)
Související novinky
Nominace na Ceny Akademie zveřejněny
V úterý 23. ledna 2024 byl v Samuel Goldwyn Theater v Beverly Hills z úst herců Jacka Quaida a Zazie Beetz oznámen kompletní výčet nominací pro nadcházející 96. ročník předávání cen americké Akademie… (více)
NEJ filmy a seriály roku dle žebříčků ČSFD
Blíží se konec roku, a tak opět nastal čas na bilancování toho, které filmy a seriály z letošní produkce se umístily nejlépe v ČSFD žebříčku, jehož podoba není ovlivněna ničím jiným než celkovým… (více)
Byly rozdány Zlaté palmy v Cannes
76. ročník Mezinárodního filmového festivalu v Cannes se uchýlil ke svému závěru a nastal tedy čas, aby byly rozdány Zlaté palmy. Hlavní ocenění prestižního festivalu díky rozhodnutí poroty, jíž… (více)
„Na rozdíl od lidí - husy po ránu - radostně štěbetají“ (báseň haiku Kobajaši Issy v překladu Antonína Límana) Óóó! Jak já jsem rád, že někdo dá peníze, aby mohli vznikat podobné nefilmy. Copak je tohle film, jak ho běžně chápeme? Prvních třicet minut sledujeme rituály a každodenní činnosti samotářského podivína a uklízeče veřejných záchodů v Tokiu, který se o ně stará, jako by byli jeho vlastní. Jakoby každý vyčištěný pisoár byl umělecké dílo. Ukazuje tím bezděčně cestu ze slepé uličky západního umění, které se už mnoho desítek let motá v kruhu. Čistič záchodů Hirayama dává knockout Marcelu Duchampovi s jeho pisoárem. Tradiční japonský přístup ukazuje západním umělcům, že mají přestat filozofovat nad tím, co to je umění, ale začít umění skutečně dělat ve všech oblastech života. Po jednom celém obyčejném dni pak zbytek stopáže sledujeme několik dalších dní jeho obyčejného života, ve kterých se vlastně „nic“ zvláštního nestane. Zápletky a podzápletky, které byste si přáli, aby někam směřovali, nebo byly vysvětleny, nikam nesměřují a bez vysvětlení je odvane čas. To, co bylo včera už dnes není a co bude příště bude příště, dnes je dnes. Charakteristickým projevem vnímání času a prostoru v japonské kultuře je tzv. prezentismus, zjednodušeně vyjádřený termíny „nyní“ a „zde“. Německý režisér tento fenomén dokázal vystihnout dokonale, samozřejmě s vydatnou pomocí rodilého Japonce Takuma Takasakiho. V Japonsku pojem „nyní“ můžeme zjednodušeně definovat jako kratší či delší časový okamžik, který jsme schopni obsáhnout svojí pamětí, včetně schopnosti promítnout historickou zkušenost do událostí budoucích. Pojem „zde“ můžeme chápat jako přesně ohraničený prostor sdílený určitým okruhem lidí na určitém místě. Japonci nevnímají dějinný proces jako úsečku (začátek a konec) u židovsko-křesťanské kultury, nebo jako polopřímku (počátek bez jasné představy konce) u buddhistického přístupu. Limity neohraničený tok času v japonském vnímání nelze strukturovat; jinými slovy řečeno, na časové ose vyjádřené přímkou nelze najít bod, jehož poloha by byla jednoznačně určena vztahem k počátku či konci této osy. Čas se tak stává jen nepřetržitou posloupností jednotlivých, vzájemně oddělených přítomností a přítomnost sama o sobě je nejdůležitější součástí života jedince (více o tom: viz esej japanologa Jana Sýkory v knize „Vyrobeno v Japonsku“). Čistá esence toho, co jsem právě, popsal, se projevuje v japonském zenovém buddhismu. Tento přístup se také proplétá celým filmem Wenderse a Takasakiho. Nejsrozumitelněji je to vyjádřeno ve scéně, kdy se Hirayama se svou neteří při výletu na kole zastaví na mostě (scéna „Dnes je dnes! Příště je příště!“). Při sledování Perfect days v kině jsem cítil, že celý film je natočen jen jako kulisa pro dva okamžiky, které se tu několikrát zopakují. První: Protagonista s úsměvem vzhlédne k nebi, když ráno vychází do práce (poděkuje za nový krásný den). Druhý: Během dne se několikrát podívá na větve stromů, na jejich stíny mihotající se na stěnách toalet při vynucené přestávce v práci, nebo přímo do korun stromů během přestávky na oběd, jak skrze ně svítí slunce. To je vše. () (méně) (více)