Dokonalé dny

Obyčejný život a krása v maličkostech. Hirajama mě okouzlil. Slušný, usměvavý, pohledný, nemluvný...Obklopený knihami, rostlinkami a hudbou. Ne lidmi. Vše, co dělá, dělá pečlivě a s láskou. Ke každodenním činnostem přistupuje s klidem, který je pro mě inspirací. Teď je teď. To mi nikdy nešlo, pořád jsem plánovala, co bude a vyhlížela něco lepšího, než mám teď. Není nic lepšího, než je teď, v tomto okamžiku, v tomto dokonalém dni. Vypadalo to, jako kdyby W. W. znal všechny moje lásky. Hirajama čte Divoké palmy Williama Faulknera. Kdo ho někdy četl, ví, jak je to těžké čtení - dlouhá souvětí, do kterých se zamotáte, když se pořádně nesoustředíte. Animals (The House Of The The Rising Sun), Otis Redding, Lou Reed, Patti Smith, všichni mí oblíbenci. A Nina Simone -  Feeling good. "Slunce na nebi, ty víš, jak se cítím, větře proudící kolem, ty víš, jak se cítím, je to nový úsvit, je to nový den, je to nový život - pro mě. A já se cítím dobře." Film přesně pro mě - samotářku obklopenou knihami. (Jak by řekl chlapec - deset z deseti.) (04.05.2024)

Upratovač toaliet žije nudným spôsobom života a tak sa rozhodne si ho po prvý raz okoreniť pivom a cigaretami. Lenže toto príde po sto minútach a dovtedy sa nudíme spolu s hlavným hrdinom. Zas a znova, je to divácky odpudivý film, pre ustrelených artových fanatikov, doslova odstrašujúci príklad pre všetkých, ktorí nemajú radi alternatívu (a ak by kvôli tejto projekcii náhodou zavítali do Lumieru, už ich tam do smrti nikto nedostane). Zo začiatku to pôsobilo ako ASMR video, keď jedinými ozvučením boli ruchy počas upratovania záchodov. Ako sa zvykne v týchto kruhoch pateticky hovoriť, dej je oslavou každodennosti. Až na to, že dej tu je v stopových množstvách. O hlavnom hridnovi sa dozvedáme, že žije samotárskym spôsobom života, nekomunikuje so svojou sestrou, je askét a má zamestnanie, ktoré je hlboko pod jeho intelektuálne možnosti. Za celý čas sa však nedozvieme, prečo je tomu tak. Akurát sa hrdina na záver rozplače. Jedinou dobrou scénou bolo chytanie tieňov, no po nej už film skončil. Keď už tu oslavujeme tú každodennosť (čo ja z duše neznášam), tak aspoňže to je každodennosť japonská - ten dokumentaristický vhľad do života v Japonsku je jediným hodnotným poznaním, ktoré si z projekcie odnášam. Bol to deň otvorenia Lumieru po pol druha roku od vyhorenia a dokonalým spôsobom mi ho film znechutil. (07.02.2024)

Jako ano, je to pěkný filmeček. Jenže 82%? To určitě je hodně zavádějící. Japonský Jackie Chan si jede svůj blues. Ráno vstane, postříká kytky, zuby, oholí se, nasedne do auta, pustí nějakou dávnou pecku na kazetě a vydá se vstříct svým latrínám. Občas jej něco vyvede z míry méně nebo více. Pro milovníky skutečně nespěchajících příběhů je tohle splněný sen. 65% (30.04.2024)

Dějově na 30 minut, ty 2 hodiny ale byly do poslední minuty potřeba k tomu, aby se do člověka pořádně zažralo to hezoučký, sluníčkový, ani trochu depresivní téma, jímž je prchavost vazeb a okamžiků mezilidskýho porozumění, které nikdy nepřestanete chtít a ještě líp, nikdy nepřestanete postrádat, a tak abyste si z toho otupujícího smutku nehodili mašli, nezbývá vám než namontovat úsměv a klepat to dál, přestože ty pokusy zvěčnit třepotání listí na foťák fakt nevzdáte (čsfďáci se mě pokoušej přesvědčit, že nemaj zkušenosti s chronickou osamělostí, roztomilý). (12.07.2023)

[4,5*]     "Svet sa skladá z mnohých svetov. Niektoré sú prepojené a niektoré nie. Môj svet a svet tvojej mamy sú veľmi odlišné."     Precítený poetický príbeh osamelého, málovravného a dobrosrdečného  "hajzlipucera" so záľubou v rockových klasikách, knihách a stromoch. Nadmieru podivný námet, z ktorého sa však Wimovi Wendersovi podarilo vytvoriť nádhernú filmovú poéziu. Tak ako som vo všeobecnosti predpojatý voči nemeckým filmom, tak ma Wim Wenders neprestáva znova a znova udivovať a pomaly si vydobýja miesto medzi mojimi najobľúbenejšími filmovými tvorcami. Hlavný hrdina Hirayama (veľmi presvedčivý Kódži Jakušo) je vzácny druh človeka, ktorému stačí ku šťastiu len trošička a ktorý dokáže nachádzať krásu aj v tých najprostejších veciach. Divák je vtiahnutý do jeho života a prežíva s ním jeho každodennú rutinu, ktorá pôsobí ako z filmu Groundhog Day (1993), ale s tým rozdielom, že tento hrdina prežíva zdanlivo dookola ten istý fádny deň dobrovoľne a dokonca aj s veľkým pôžitkom (aspoňže je jeho pracovná náplň spestrená tým, že "neni hajzel ako hajzel"). Hirayama pritom žije v úplne inom svete, vo svete dávno minulom (asi tak pred 40 rokmi, keď vládli audiokazety a analógové fotoaparáty), takže snímka zároveň ponúka aj veľmi zaujímavú konfrontáciu jeho (minulého) sveta a modernej súčasnosti. Atmosféra veľkomesta je podaná uhrančivo, a to aj vďaka kombinácii s výbornou hudbou (naozaj výnimočne dobrý výber). Pôsobivé sú aj čiernobiele snové scény, v ktorých presvitajú záblesky hrdinových spomienok. Najintenzívnejším z celého filmu je pre mňa nádherný úsek s Hirayamovou neterou Niko. Toto je presne ten druh filmu, ktorý ma dokáže nabudiť, nabiť životnou energiou.     "Nabudúce je nabudúce. Teraz je teraz." (11.03.2024)