Režie:
Wim WendersKamera:
Franz LustigHrají:
Kódži Jakušo, Min Tanaka, Tokio Emoto, Arisa Nakano, Aoi Jamada, Jumi Asó, Sajuri Išikawa, Tomokazu Miura, Ron Mizuma, Bunmei Harada, Šunsuke Miura (více)Obsahy(2)
Hirajama pracuje jako uklízeč toalet v Tokiu. Žije spokojeně ve své pečlivě sestavené rutině a volný čas tráví čtením knih, poslechem starých rockových kazet nebo focením na svůj analogový fotoaparát. Ze životní harmonie ho vyruší série nečekaných setkání, která postupně odhaluje střípky z jeho minulosti. Proslulý režisér Wim Wenders (Paříž, Texas) se triumfálně vrací s poetickým filmem o hledání krásy ve zdánlivých maličkostech. Představitel hlavní role Kódži Jakušo byl na festivalu v Cannes oceněn za nejlepší mužský herecký výkon. (Aerofilms)
(více)Videa (13)
Recenze (113)
Těžko hodnotit. Řemeslně dobrý. Kus poetiky v tom taky byl, jasně. Ale Dokonalý dny? Spíš Dokola furt stejný dny. Nevadí mi koukat na to, jak prostý uklízeč prožívá radosti nad obyčejnými všedními drobnostmi, ale čekal bych, že se to nejpozději v polovině někam rozhýbe. Jinak je to při té stopáži neskutečně ubíjející. ()
KOMOREBI is the Japanese word for the shimmering of light and shadows that is created by leaves swaying in the wind. It only exists once, at that moment. Ja tie vyprázdnené naratívy jednoducho milujem. Perfect days je čaro smutná obrazová poézia tváriaca sa, že je o šťastí, pričom je vlastne celá o smútku. Kódži Jakušo je v úlohe tichého upratovača toaliet nezabudnuteľný. ()
Až příliš na jistotu. Kódži Jakušo zachraňuje a vyvažuje před pádem do kýče. V každé práci lze najít smysl, a dokonce v ní nalézt zálibu. Ani čištění záchodů neumenšuje nic z lidské důstojnosti. Mlčenlivé opakování každodenní rutiny pojaté v maximálně pozitivní podobě. Ovšem sledovat totéž cca první hodinu je odvážná hra s diváckou trpělivostí, jak ostatně polohlasně konstatovala jedna divačka. Výsledný dojem záleží na divákově očekávání. Zda touží po hlubším ponoru do lidského osudu, anebo naopak si vystačí s pozitivní zprávou o strastech a radostech obyčejného života. ()
Rozhodne jeden z tých diváckejších Wendersových filmov, pričom voči tým menej diváckym nemám rozhodne vôbec nič. Napriek rozvoľnenejšej štruktúre a viac než len čiastočnému využitiu prvkov ázijského minimalizmu ide o film, kedy sa síce nedeje na prvý pohľad nič osudne prevratného pre hlavného hrdinu, ale ide len o prvý pohľad a tých udalostí ovplyvňujúcich jeho vnímanie vlastného života je v sujete viacero. Samotár Hirajama sa v podstate proti svojej vôli musí učiť komunikovať s okolím, milovať život a celkom mu to časom pôjde. O tomto pokroku tento príjemno-smutný film je, či už riešite pišvorky s neznámym na véckach alebo vás navštívi málo pravdepodobný dôležitý človek vášho predošlého života. ()
„Na rozdíl od lidí - husy po ránu - radostně štěbetají“ (báseň haiku Kobajaši Issy v překladu Antonína Límana) Óóó! Jak já jsem rád, že někdo dá peníze, aby mohli vznikat podobné nefilmy. Copak je tohle film, jak ho běžně chápeme? Prvních třicet minut sledujeme rituály a každodenní činnosti samotářského podivína a uklízeče veřejných záchodů v Tokiu, který se o ně stará, jako by byli jeho vlastní. Jakoby každý vyčištěný pisoár byl umělecké dílo. Ukazuje tím bezděčně cestu ze slepé uličky západního umění, které se už mnoho desítek let motá v kruhu. Čistič záchodů Hirayama dává knockout Marcelu Duchampovi s jeho pisoárem. Tradiční japonský přístup ukazuje západním umělcům, že mají přestat filozofovat nad tím, co to je umění, ale začít umění skutečně dělat ve všech oblastech života. Po jednom celém obyčejném dni pak zbytek stopáže sledujeme několik dalších dní jeho obyčejného života, ve kterých se vlastně „nic“ zvláštního nestane. Zápletky a podzápletky, které byste si přáli, aby někam směřovali, nebo byly vysvětleny, nikam nesměřují a bez vysvětlení je odvane čas. To, co bylo včera už dnes není a co bude příště bude příště, dnes je dnes. Charakteristickým projevem vnímání času a prostoru v japonské kultuře je tzv. prezentismus, zjednodušeně vyjádřený termíny „nyní“ a „zde“. Německý režisér tento fenomén dokázal vystihnout dokonale, samozřejmě s vydatnou pomocí rodilého Japonce Takuma Takasakiho. V Japonsku pojem „nyní“ můžeme zjednodušeně definovat jako kratší či delší časový okamžik, který jsme schopni obsáhnout svojí pamětí, včetně schopnosti promítnout historickou zkušenost do událostí budoucích. Pojem „zde“ můžeme chápat jako přesně ohraničený prostor sdílený určitým okruhem lidí na určitém místě. Japonci nevnímají dějinný proces jako úsečku (začátek a konec) u židovsko-křesťanské kultury, nebo jako polopřímku (počátek bez jasné představy konce) u buddhistického přístupu. Limity neohraničený tok času v japonském vnímání nelze strukturovat; jinými slovy řečeno, na časové ose vyjádřené přímkou nelze najít bod, jehož poloha by byla jednoznačně určena vztahem k počátku či konci této osy. Čas se tak stává jen nepřetržitou posloupností jednotlivých, vzájemně oddělených přítomností a přítomnost sama o sobě je nejdůležitější součástí života jedince (více o tom: viz esej japanologa Jana Sýkory v knize „Vyrobeno v Japonsku“). Čistá esence toho, co jsem právě, popsal, se projevuje v japonském zenovém buddhismu. Tento přístup se také proplétá celým filmem Wenderse a Takasakiho. Nejsrozumitelněji je to vyjádřeno ve scéně, kdy se Hirayama se svou neteří při výletu na kole zastaví na mostě (scéna „Dnes je dnes! Příště je příště!“). Při sledování Perfect days v kině jsem cítil, že celý film je natočen jen jako kulisa pro dva okamžiky, které se tu několikrát zopakují. První: Protagonista s úsměvem vzhlédne k nebi, když ráno vychází do práce (poděkuje za nový krásný den). Druhý: Během dne se několikrát podívá na větve stromů, na jejich stíny mihotající se na stěnách toalet při vynucené přestávce v práci, nebo přímo do korun stromů během přestávky na oběd, jak skrze ně svítí slunce. To je vše. () (méně) (více)
Galerie (18)
Zajímavosti (11)
- Takashiho (Tokio Emoto) priateľka Aya (Aoi Yamada) pracuje v „dievčenskom bare“, kde muži platia asi 40 dolárov za hodinu, aby sedeli a rozprávali sa so ženami, ktoré sú zamestnankyne baru. V týchto baroch nejde len o sex, ale hlavne o spoločnosť a táto práca sa nepovažuje v Japonsku za prostitúciu, ani nemá zlú povesť. Dievča si možno objednať aj na celú noc, ale neberie sa to ako vzťah zákazník - prostitútka, pretože dievča je zároveň akoby v kamarátskom vzťahu s mužom, s ktorým sa rozpráva o osobných veciach. (Arsenal83)
- Štýl filmu je inšpirovaný štýlom japonského režiséra Yasujirō Ozu. Ide hlavne o minimalistický prístup k rozprávaniu, zameranie na bežný život a pomer strán 4:3. (Arsenal83)
- Hirajama (Kódži Jakušo) v průběhu filmu čte tři knihy: „Divoké palmy“ od Williama Faulknera, sbírku povídek „Eleven“ od Patricie Highsmith a „Trees“, posmrtně vydaný román japonské spisovatelky jménem Aya Koda. (DavePave)
Reklama