Harakiri

Ostrá kritika autoritářského systému, která jak je tomu u samurajských filmů 50. - 60. let zvykem pochopitelně z feudalismu přesahuje i do tehdejší současnosti. Harakiri mohl snadno být tím nejlepším příspěvkem této početné vlny. Harakiri je však trochu zbytečně rozvleklejší než by bylo potřeba a podkopává tak vynikající údernost, které má naštěstí i tak dostatek. O trochu zásadnějším problémem je, že snaha zoufalého ronina v podobě Ishihamy vyžebrat z klanu nějaký ten peníz je tak vydírající, že je obtížné s ní sympatizovat. Táto záminka na které je postavený celý děj trochu podlamuje snahu ilustrovat feudální struktury v negativním světle. Filmu se to sice přesto náramně daří, ale podtrženo a sečteno postava Ishihamy si do jisté míry svůj osud zasloužila. Tak jako tak Harakiri je mistrovsky natočeným dramatem. Akce není příliš, ale o to je působivěji zpracována. I konverzační scény jsou díky náhlé dynamice v jinak celkem statické kameře jsou velmi působivé. Duel postav Nakadaie a Tamby je vyloženě umělecký a to v tom nelepším slova smyslu. (21.10.2014)

Překrásný strhující film, jehož hlavním tématem je polemika se samurajským kodexem Bušidó, přeneseně kritika pokryteckého lpění na tradicích za každou cenu. Od poklidného, pomalého začátku Harakiri (Seppuku) postupně graduje až k závěrečné bojové scéně všech proti jednomu, při které si uvědomíme, kde mimo jiné bral Quentin Tarantino inspiraci pro film Kill Bill. Pro evropského diváka je zajímavé, že se tradice, které tak fascinují západní společnost a jsou pro ni tím, co dělá Japonsko výjimečným, stávají tak často terčem kritiky japonských filmařů. Za zmínku stojí i výborný herecký výkon Tacua Nakadaje (cena Kinema Junpo). Film získal Zvláštní cenu poroty v Cannes. (20.01.2006)

Zbožňuju japonské samurajské filmy. Ty nejlepší jsou ze 60. let. A Kobayashi je uměl točit obzvlášt dobře. V minimalistickém Harakiri se začíná příběh filmu rozvíjet nenápadně a s přibývajícími minutami film pomalu, ale jistě graduje až k temnému finále. Režisér dokázal docílit s minimem prostředků maximálního efektu. Scéna samotného harakiri v úvodu je natolik sugestivní, až jsem se chytal za břicho a hlavně divákovi dojde hrůza tohoto obřadu v plném rozsahu. Kobayashi točil úsporně a hlavně nechával vyniknout skvělé herce. Tatsuya Nakadai je coby cynický ronin, který již nemá co ztratit naprosto úžasný. Na druhou stranu, film Vzpoura, je dosti podobný a zapůsobil na mne o něco více. (04.04.2011)

... aneb z hlubin času a ČSFD žebříčků se opět jednou vynořil vynikající film, s trochou nadsázky v podstatě statické, konverzační drama s neskutečně silným a zajímavým příběhem, jehož snad jediným mínusem je divoké, á la Kill Bill finále, které ke (zdánlivě) klidnému filmu skoro ani nesedí. I tak... 100% (15.12.2017)

Kritika samurajského systému znázornená veľmi tvrdým a drsným spôsobom v nezameniteľnej Kobajashiho réžii, kde atmosféra hustne s každou pribibúdajúcou minútou. Démonicky úžasný Tatsuya Nakadai, ktorý sa v priebehu filmu mení z kľudného muža pripraveného na smrť na boha pomsty. Viac tu. (10/10) (22.10.2008)