Obsahy(2)
Ve hře z roku 1977 Posel z Liptákova autorů L. Smoljaka a Z. Svěráka se tradičně uplatňuje osobitý model všech představení Divadla Járy Cimrmana – v první části seminář badatelů, v druhé dvě jednoaktové hry "Posel světla" a "Vizionář"... Dvěma osobními automobily se vydal tým pražských cimrmanologů do Liptákova v Jizerských horách, aby prozkoumal drsný kraj Cimrmanova stáří. Již sama cesta byla dobrodružstvím, ale její výsledek stál za to. V restauraci U Sirotka restaurovali badatelé Cimrmanovy vlastnoruční nástěnné malby, v násadě starého krumpáče objevili jeho protihabsburský pamflet "Svou pravdu nebudeme skrývat". A co hlavně – do Prahy odváželo každé auto po jedné z historických, dosud neznámých her. To pro případ, kdyby jedno z vozidel havarovalo a shořelo, aby se alespoň jeden rukopis zachránil. Zachránily se oba – Posel světla, který prozíravě varuje před rozvojem vědy a techniky, a Vizionář, jenž pak předjímá nejen vznik 1. světové války, ale i proces kolektivizace zemědělství a znárodnění průmyslu... Jedno z nejoblíbenějších představení DJC se proslavilo mnoha úslovími a obohatilo naši kulturu v mnoha oblastech. Slavný je například Cimrmanův Univerzální ptakopysk a jeho užití, nebo jeho šachová hra a první out v dějinách šachu. A zvolání Smrti ve hře "Vizionář": "Přijde novej, ten se nezakecá" nebo uhlobaronova proklamace: "Piš barde, střádej, až budeš mít dvě stě milionů, zúčtujem spolu" patří ke klasice sběratelů "hlášek"... (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (170)
Ó tótó, jak mi tu chybí Svěrák. Přednáška se mě takřka vůbec netýká (od staršího diváka jsem byl upozorněn, že je tam pár vtipů pro znalce starších poměrů). A tak jsem si mohl trochu užít herectví pana Smoljaka a utlačovaného Bruknera s pár šutry. Dvě hry nejsou špatné, ale jde o takové krátké epizodky, které se nemohou rovnat s hrami typu Severní pól nebo Dlouhý, široký. Ve druhé hře opět exceluje Milon Čepelka jako uhlobaron. ()
Když si v sedmasedmdesátém roce na pódiu někdo utahoval z Vítězného února, musel mít nějaké eso v rukávu (v tomto případě to byla popularita a ona to byla spíš legrace, než satira), aby se tam udržel do dalšího představení. Tolik k „Vizionáři“. Co se „Posla světla“ týče, je to asi nejmilejší sci-fi, co jsem kdy viděl. Pravda, celkový dojem je spíš ke čtyřce, ale za to „Petr, něco červenýho, Bezruč!“ zaokrouhluji nahoru. ()
Pod souhrnným názvem Posel z Liptákova se ukrývají dvě jednoaktové hry Posel světla a Vizionář. Představení je tak rozděleno na dvě části, tvořené kratším seminářem ("Tak nejprve bych chtěl říci, že všechny nejdůležitější objevy jsem učinil já!") následovaným hrou. Vizionář je pro většinu diváků asi známější, mně osobně se víc líbil Posel světla, hlavně archaické nadávky typu "průduch". ()
Trochu netradiční kompozice a pro mě i trochu slabší příběhy, které jsou výjimečně dva. Nejspíš to vidím tak, že to bylo asi na škodu, protože semináře pak zabírají možná až moc času. Scénáře nejsou takové, že bych se jim smála nahlas, ale opravdu postačí. Je to ale jedna z her, kterou bych už nemusela vidět znova. ()
Přednáška tvoří vrchol v parodování akademismu (občas na MU potkám podobný typ tomu Čepelkovu). Vizonář je zase tou nejvíce filosofickou hrou s nádhernými nápady - uhlobaron vidí do budoucnosti, smrtka - a Posel světla nejvíce moralistní (v pozitivním smyslu) - svět, kde je nařízena harmonie (vhodné pro ministra Stehlík-ovou). Jeden z vrcholů cimrmanovské serie. ()
Galerie (11)
Zajímavosti (21)
- Když v roce 1983 vyšlo LP s hrou „Posel z Liptákova“, byl o hru masivní zájem. Důvodem bylo i to, že se na LP nedostala aktovka „Posel Světla“. V audio provedení se oficiálně vydala až v roce 2005. (mnaucz)
- Dědova mísa má být místem, kam ve hře „Posel světla“ odesílá své rodiče syn, aby se jich zbavil. Ve skutečnosti takové místo není, jedná se o narážku na báseň Jana Nerudy „Dědova mísa“, která je o bezmocnosti stáří. (sator)
- Podle vzpomínek Smoljaka jeden z dramaturgů PKS po zhlédnutí premiéry hry nadšeně komentoval, že to je vlastně angažované. To, že měli tehdejší diváci šanci představení vídat v divadle, bylo zásluhou odlišné interpretace hry komunistickými funkcionáři. Zatímco většina publika se smála tomu, že před více než sto padesáti lety by nikdo nevěřil, že člověku někdo může vzít důl, zapálení komunisté ve hře spatřovali zesměšňování uhlobarona, což se jim vlastně do programu velmi hodilo. Proto tehdejší diváci mohli vidět hru opravdu téměř ve stejné podobě, jako ji známe dnes z divadla. (mnaucz)
Související novinky
Zemřel herec Jaroslav Weigel
Ve věku 88 let zemřel známý cimmermanovský herec Jaroslav Weigel. Weigel se kromě herectví věnoval také grafice, malířství a scénografii. Byl dlouhodobým členem divadla Járy Cimrmana, kde za více než… (více)
Reklama