Paříž, Texas

Nevšední filmový zážitek, který se skrze pomalé tempo a velmi umírněné herectví hlavní čtveřice tlačí do našeho podvědomí sice velmi zdlouhavě, avšak zároveň naprosto suverénně. Já jsem sice v té osobité cestě za sebepoznáním většinou marně hledal motivy, které by mě svou silou a přednesem vyloženě srazily do kolen, ale jednak neotřelá formální stránka v čele s dokonalou kamerou, krásným prostředím a jemu odpovídající banjo hudbou, a jednak moje velká slabost pro podobné tvůrčí úlety tentokráte udržely hvězdičkové hodnocení ve svrchních patrech. Docela mě ale mrzí, že očekávaný hyper-dojemný závěr mě nechal podezřele chladným - alespoň že do celkového poklidného kontextu přirozeně zapadl. 75% (15.02.2014)

Legenda z Cannes z pred 40tich rokov, okolo mňa prešla v tichosti podobne, ako je svojím spôsobom tichý aj samotný film. Uznávam kvality a pri záverečnej dojákovej 15minútovke som bol naozaj so slzami v očiach, ale nepovažujem ho za dokonalý film, resp. hodný toľkých ocenení. Film nezostarol, tie štyri dekády sa na ňom nepodpísalo, ale má množstvo nudných pasáží a strih by pomohol. Možno je pre niekoho každá minúta tohto diela nutná a dôležitá, ja si to však nemyslím. (18.02.2024)

Jeden z těch filmů, které nastupují jako pomalu působící omamné látky. Naléhavý tón, který ve mně rezonoval několik dní po vidění, v rozpětí od absurdní balady až po nejtvrdší drama o lidských citech, zprvu na mysl diváka příliš netlačí. Možná je to pomalým tempem filmu, který má rád dlouhé záběry a nechává říkat svoje postavy zdánlivě zcela zbytečné věci, možná je to tím, že vypráví o posedlosti, útěku a bolestné pokoře, kterou si vyžaduje znovužití. Tedy o věcech, které jsou časté, ale zdaleka tak často se o nich nemluví. Jak řekl sám Wenders, vypráví o lásce bez přítomnosti (viditelné) lásky. A taky je tu můj černý kůň Harry Dean Stanton, ideální člověk do role chlápka, který poznal, propadl peklu posedlosti, odešel a znovu musel potkat, aby mohl znovu žít. Tak vznikl příběh o muži, který roky chodí bez cíle pustinou, nemluví a vlastně už neví, kým je. Po impulsu v podobě návratu do civilizace začíná cesta za možným vykoupením, která končí geniální scénou "za zrcadlem". Dlouhá a statická chvíle, v níž Travis vypráví do telefonu příběh svých pocitů, zatímco netušící tvář Jane postupně podléhá vědomí, kdo sedí za sklem, patří k nejsilnějším filmovým závěrům, co jsem kdy viděl. Nádhera. (23.06.2008)

Pomalu plynoucí drama, které i když ubýhá hlemýždím tempem divák od něj neodtrhne oči a jeho pomalost mu pomáha k vytvoření úžasné atmosféry. Wim Wenders před námi rozehrává příběh muže, který ztratil řeč i paměť a sám bloudí vyprahlou pouští. Později ho nachází jeho bratr, který mu poví, že měl ženu a syna o kterého se teď stará on sám. Později se začne se synem sbližovat a rozhodnou se, že najdou ženu, která je oba opustila. Filmem nás provází vynikající kamera a výborná doprovodná hudba. Největší plus filmu je však skvělý výkon Harry Dean Stantona, který divák ocení především ve scénách se synem nebo při závěrečné konfrontaci se ženou. (29.08.2008)

Je to zvláštní, že mě Paříž/Texas připadala místy neúnosně zdlouhavá, a přitom mě zasáhla mnohem víc než jiné filmy, které jsem si náramně vychutnala. Je to nesmírně neutěšený příběh, který dobrý konec celou dobu slibuje, ale nikdy nepřinese. Musí být neskutečné někoho milovat tolik, že od něj dokážete odejít, abyste ho ochránili sami před sebou. Travis je tichým hrdinou, Wim Wenders filozofem duše. A ani to dítě nebylo idiot. Prostě dobrá společnost... (19.04.2010)