Cizí holka

Jste na mě jako na cizí. Tak se mohla cítit česká Juliette Lewis - Lucie Matoušková, která spadá do slavného hereckého rodu Hlaváčových. Její maminka Dana jí jistě dala pár rad, jak nebýt totálně herecky mimo, teta Jana jí možná houkla radu, jak se nestydět mezi tolika slavnými českými herci. Režisér Ráž předvedl, že i televizní inscenace může zanechat v divákovi cosi hlubšího. Prostě tenhle počin není jen dutá a prázdná nádoba znějící v tónině, jakou by si přál idealistický, avšak pozvolna oslabující bolševik. Ten filmy o vzpurné mládeži z rozvráceného rodinného zázemí zatraceně neměl rád. A tak je z filmu cítit nervozní psychologický náboj, který je ale postupně oloupán na přijatelný film, v němž všechno dobře dopadne. Celkově je to hodně morálně posazeno. Holka z dětského domova se na nové prostředí hůře adaptuje, kalibrace neshod, následné prozření, které ale nemá tolik "buchvaldovské" vyznění, i když se nezmýlíte v žádném postupu scénáře, který lze snadno predikovat. Pro někoho může být určitým záporem i Matoušková. Na to, že jí má být deset let, působila vyspěle, ve svém projevu byla neokoukaná, sem tam i autentická, většinou si ale ve svém protivném projevu často víc než dost ubírala diváckých sympatií. Zkušená režie dala vzniknout dramatické inscenaci, která po normalizačních blábolech, pro změnu hodila oko na mládež vyrůstající bez potřebného rodinného komfortu. Tématicky určitě zajímavé, i ve studiových kulisách poměrně přesvědčivé, nechyběl emocionální náboj, jen ten zásadní efekt intenzivního prožitku se jaksi nedostavil. 60% (28.12.2015)

Filmy Ludvíka Ráži mám rád, dokáže je točit s takovým zvláštním nostalgickým nádechem. Ale tady jsem tak nějak nepochopil, proč film vznikl. Tedy jistě, kvůli závěrečnému proslovu té holky, že ji si rodiče vybrali, na rozdíl od ostatních, které si rodiče vybrat nemohli. Ale děvče mi holt sympatické dvakrát nepřišlo, vlastně kazila, co mohla, někdy snad i schválně, podváděla, a měl jsem problém se v tom, jak to bylo podané, dohrabat nějaké její dobré a otevřené povahy. Navíc holka je furt v klidu - máma ji opustí, ona to neřeší, dostane se do domova, tedy cizího prostředí - je v pohodě, dozví se, že ji matka odvrhla definitivně - pohodička, ředitelka děcáku ji dohodí známým - ona se snaží makat... Moc citů neprojevuje, nebrečí, je předčasně moudrá, všechno stoicky snáší. (18.03.2013)

„Vy ste sa o mňa báli?“ Silný televízny príbeh s obrovským sólo pre malú Luciu Matouškovú, vďaka ktorej znamenitému výkonu na diváka mocne zapôsobia všetky tie naoko obyčajné scény, plné emócií od smútku po ublíženie ľahko zraniteľnej detskej duši až po nájdenia šťastia. O tom, čo predvádza Matoušková, môže väčšina detských hercov snívať. (14.12.2004)

I sebelepší herec má-li ztvárnit nehratelný scénář nemůže nic změnit na kýči v hardweru. Ludvík Ráža je nadto velké jméno československé televizní režie plně srovnatelné se zesnulým klasikem Františkem Filipem. Neteř Jany Hlaváčové prokázala v této televizní inscenaci talent srovnatelný výkonem Vladimíra Dlouhého ve filmu UŽ ZASE SKÁČU PŘES KALUŽE. Zdar tohoto díla dotvořily špičkové výkony dospělých herců naší dnes už klasické zlaté éry - Galatíkové, Hadrbolcové, tety Hlaváčové, Štěpničky, Preissové, Medvecké. Na malé ploše vznikl veliký klenot lidství, srdečnosti, hluboké dojímavosti, přesvědčivosti. Život nemusí být a naštěstí často není jenom prohrou. (05.08.2023)

Bylo by to citlivá televizní hra, kdyby byla propracovanější. Lucie Matoušková sice dokáže skvěle vyjadřovat emoce, byla to jedna z nejtalentovanějších dětských hereček, jenže zároveň s tím je přirozená až moc. Je tak přirozená, že docela klidně přijímá přesunutí do jiné rodiny a fakt, že se jí matka vzdala. V jednu chvíli říká, že si pro ni maminka jistě přijde, v druhou jako by někdo přepnul ovladačem se se situací smiřuje. Šedesát pět minut je docela krátkých, abych tvůrci postihli všechyn potíže spojené s adopcí. Divák má tak akorát možnost sledovat ukradení prstýnku a sourozenecké pletichy. Zároveň se vcelku klidně ukazuje, jak se děti v domově stávají kusem hadru s nímž se šibuje sem a tam a mluví se o nich, jako by ani nebyli lidskými bytostmi. Jako by na jejich názoru a životě nezáleželo. Alespoň tak na mě působila rozmluva mezi Věrou Galatíkovou a Gabrielou Vránovou. A tak jediné, k čmeu dle mě tato inscenace slouží je uvědomění si, jak moc jsou děti citlivé a že jsou to také lidské bytosti, byť mají dětský rozum, mají ho. Možná právě proto je třeba s nimi pořádně mluvit a vše vysvětlovat. Že zkrátka i oni mají své city, byť to někdy dávají najevo svérázným způsobem. (19.05.2020)