Paříži, miluji Tě

Osmnáct pařížských distriktů plus dvaadvacet režisérů se rovná osmnácti "pařížským" pohledům na lásku v rozpuku, v úpadku, za zenitem, neexistující, chtěnou, k rodině a v mnoha dalších jejích tvářích. Nesporně zajímavý projekt, ale při množství povídek je jasné, že kvalita nemůže být konstantní. Mile tedy potěší, že žádný z příběhů není vyloženě špatný. Na druhou stranu nepříjemně překvapí, že při takové kadenci zvučných jmen je jen několik málo příběhů něčím výjimečných, obvzláště v první polovině. Většina má sice něco do sebe, ale minimum z nich vás donutí přemýšlet i za rámec stopáže. Tedy o tom jak daná situace začala či naopak pokračovala. Vypíchl bych Sylvaina Chometa, jehož příspěvek rozhodně patří k tomu nejlepšímu, ale i tak ho neanimovaná podoba zbytečně brzdí v rozletu a poté vrchol celého filmu v podobě povídky Toma Tykwera. Již kvůli ní to stojí za vidění. Paris, je t'aime měl být ve výsledku emocionálně silný zážitek. Což sice krom dvou či tří momentů není, ale nutně to neznamená, že by šlo o špatný nebo průměrný snímek. Třeba proto, že každý si tu ten svůj segment, který ho osloví, zajisté najde. (13.12.2007)

Individuálne režisérske línie svojpomocne vyrábajú krásné kolektívne emócie a jeden ucelený komplexný portrét - Paríž. Zdanlivo roztrieštené rozprávanie a ponuka viacerých príbehov a pohľadov núti skôr individuálne hodnotiť každý jeden príbeh. Kvalita totiž nebola štandardne konštantná. Nebudem každú režisérku snímku analyzovať, ale ako celok to rozhodne obstojí! (26.06.2008)

Skvostný povídkový film koncipovaný jako pocta městu nad Seinou, 18 filmových střípků, z nichž se pomalu, ale velice působivě skládá poetická mozaika odrážející náladu a chuť kosmopolitního města (pohříchu ale s převažujícím vlivem rastru amerického, který však městu propůjčuje zajímavé konotace - hlavně tedy v závěrečné povídce - deníku americké turistky - pošťačky z Denveru). Leitmotivem všech 18 minipříběhů je vztah muže a ženy a s ním spojená láska ve všech jejích fázích a podobách - od letmosti a sotva postřehnutelných počátků po tragické i rozverné konce... Jediným příspěvkem, který mne nebavil (a jehož smysl uvnitř konceptu snímku jsem nepochopil) byla podivné asijské extempore o kadeřnici - bojovnici a jejích metamorfózách, naopak vrcholů bylo hned několik - vtipná a stylová Coenovská variace na násilí v metru, Père-Lachaise Wese Cravena, který vtipně oživuje ducha v Paříži pohřbeného Oscara Wildea, Bastille od Isabel Coixet s postmoderně vševědoucím vypravěčem a lidsky silným příběhem, Place des fêtes Olivera Schmitze s lidsky hlubokým vhledem do složité komplexnosti osudů lidí na okraji společnosti či přistěhovalců, Faubourg Saint-Denis německého mága Toma Tykwera, který osobitě žongluje s významy a rychlostí filmového času a formálními postupy videoklipu dosahuje maximálního efektu a účelnosti, a především Tour Eiffel Sylvaina Chometa coby poetický příběh městem se pohybujícího mima, jehož krása a křehkost mne doslova ohromila... Tenhle film je tak různorodý, má tolik vzájemně se vylučujících ingrediencí, až někde vzadu objevíte jeho krásnou, univerzálně fungující chuť... Jděte na něj, pochutnejte si... Podobné filmy: New Yorku, miluji Tě!, Láska ve městě, Povídky z New Yorku, Noc na Zemi, Amélie z Montmartru (10.09.2008)

Upřímně řečeno jsem se u filmu už dlouho tak nenudil. První tři povídky jsou úplně tragické, pak to trošku (ale skutečně jen trošku) vylepší Coeni po kterých nastoupí jednoznačně nejlepší část o matce-chůvě. Pak zase rychlý skok do průměru až podprůměru, ze kterého občas vykoukne něco výborného a originálního (mimové, slepec) ale ani to nedokáže plně vyvážit převážně nezáživné a hlavně bezpointové historky (buzny, obchodní cestující, první povídka). Povídkové filmy (ve smyslu kde spolu povídky nesouvisejí a každou napsal a režíroval někdo jiný) nemám rád, většinou jde o nevyvážený mišmaš kde jsou špatné a nudné příběhy střídány skvělými, které jsou ale zákonitě zbytečně krátké a ploché. (23.09.2009)

Malé perly navlečené na tenoučkém provázku, které se tváří nenápadně ale nemají pro to důvod. A ač jsou některé segmenty povedenější než ostatní, tak vytržené z kontextu ztrácejí svůj půvab a jas. Zářivá jména režisérů a herců v doprovodu nádherné romanticky snové Paříže, co víc si přát. Je tedy pravda, že na tento film není třeba koukat na velké plátně. Vyvolat na lidské tváři blažený úsměv se tomu daří i na televizní obrazovce. Paříž mám moc rád a už vím, kam pojedu letos na prázdniny. (19.09.2008)