Moje matka

Hodnotenie tohto pre mnohých stále neznámeho filmu bolo vysoké a ja ho musím potvrdiť. Potešilo ma obsadenie M. Nyqvista, ktorého teraz už poznáme mnohí, ale tento príbeh adoptovaného chlapca ma vážne chytil za srdce. Chlapec určite odviedol solidný herecký výkon, ale film stojí predovšetkým na postave a hereckom výkone matky Signe. Jej spočiatku odmietavý postoj a nenávisť sa postupne pretaví do materského citu a divákovo srdce môže explodovať. Príbeh je budovaný s citom, bez akejkoľvek pochybnej scény, dialógy sú plné ľudskosti a do toho znie jemný klavír... Dojalo ma to. Krásny film, ktorý dokazuje, že na kvalitný a nezabudnuteľný film netreba obrovský rozpočet. 100%. (22.07.2012)

Chlapec mezi dvěma matkami; těžké téma, těžké vyústění. Je lepší mít dvě matky než žádnou. Matky se stávají matkami po složitých cestách, po křivolakých cestách, které se někdy protínají,a někdy od sebe hodně vzdalují - a právě tyto cesty (často jen v dopisech) jsou cestami, po kterých se ubírá tento film. Pozn: Jsou to Matky, na které myslel Goethe? ("FAUST: Die Mütter! Mütter!--'s klingt so wunderlich! / MEPHISTOPHELES: Das ist es auch. Göttinnen, ungekannt Euch Sterblichen, von uns nicht gern genannt. Nach ihrer Wohnung magst ins Tiefste schürfen; Du selbst bist schuld, daß ihrer wir bedürfen. - FAUST: Matky! Matky! - zní to tak podivně! MEPHISTOPHELES: A takové to také je. Bohyně, neznámé vám smrtelníkům, my neradi je vyzýváme. Do propasti hlubin bys za nimi musel; ty sám jsi vinen, tím že je potřebujeme"). Nejspíš ne. Kristi a Signe jsou matky pozemní, nikoli podzemní, příliš ordinérní na to, aby mohly být bohyně. (20.10.2017)

Nejspíš jste již slyšeli o programu, který za druhé světové války dost možná zachránil životy tisíců židovských dětí z celé střední Evropy transportem do Velké Británie a pokud ne, doporučuji zhlédnout dokumentární film Do cizí náruče. Již méně známá je skutečnost, že podobná „záchranná“ akce probíhala také na sever od nás, kde Švédsko nabídlo útočiště dětem z Finska, jež odolávalo útokům Sovětů. Právě o tom pojednává dojemný finský snímek Moje matka. Devítiletý chlapec Eero musí opustit svou matku a navzdory jazykové bariéře odjíždí do Švédska za svými (nejspíš dočasnými) rodiči. Je zajímavé pozorovat vývoj jeho vztahu k náhradní matce, resp. náhradní matky k němu. Přes počáteční chladný odstup až k vztahu hluboce soucitnému, silnějšího vztahu s matkou skutečnou, dočasně stovky kilometrů vzdálenou. Stačí trocha sociálního cítění a je těžké nebýt v závěru dojat k slzám. 80% (20.08.2007)

Film o dítěti, které má dvě matky a přitom duši sirotka ve mně probudil úvahy nad neláskou, která je sice opakem lásky, ale ne tak jako nenávist. Nenávidět lze jen toho, kdo je pro nás důležitý a koho si všímáme. Nemilovat je možné mnohem snáz, nestojí to skoro žádné síly - stačí druhému nevěnovat pozornost, neusmát se na něj, neobejmout. Nenávist je ohnivá, neláska chladná. Snímek Moje matka dokáže tento chlad doléhající na dětské srdce skvěle ukázat. Jinak na mě však působil příliš uhlazeně, strojeně, místy pateticky. Zejména velkolepá hudba překáží - za celé dvě hodiny téměř nepřestane znít; přitom by se hodila spíš pro výpravnou fantasy než pro komorní drama. (11.06.2009)

Dokonalý příklad toho, když se velmi poutavého příběhu chopí scénárista, který ho nedokáže v plné hloubce přenést na plátno. Černobílý úvod byl zbytečně dlouhý, řada věcí by šla objasnit místo minutových scén jen náznakem a zbytečným zdůrazňováním některých faktů je film i naprosto zbytečně předvídatelný. Zkrátka a dobře, veškerý děj ve mně žádné emoce nevydoloval, což je při podobně podmanivé kameře, krásné hudbě a výborným hereckým výkonům velmi škoda. (19.08.2010)