radektejkal

Dívat se na film jen proto, aby vyšlo najevo, co všichni víme, nemá příliš smysl.

David po zjištění, že Maggi je v jiném stavu, a není to s ním, rozhořčí se, uteče ven, sbalí se do polohy plodu a začne uvažovat jinak. To je Bergman, a to lze nalézt i v jeho dalších již formálně dokonalých raných filmech. Vrátit se ke "starému Bergmanovi", tedy co do časové vzdálenosti, nenapadlo všem mě samotného. Na youtube jsem našel podcast Marka Pocestného, který tyto filmy reflektuje. V první části objasňuje svůj názor na kinematografii obecně, kterou je lépe přeskočit. Kinematografii 21. století (především tu menšinovou) nezná a jeho tvrzení, že zná "ty hlavní věci z Evropy a Ameriky", je neprůkazné. Jeho oblíbení režiséři jsou kromě Bergmana, Buňuel, Fellini, Kurosawa, Tarkovskij a Kubrik - jsou to sice slavná jména, ale nijak nejdou dohromady (na objasnění tu není místo). Filmy podle něj stárnou, rychleji než literatura. To je pravda, stárnou co do hereckých provedení, dialogů a režisérské naivity (ze stejného důvodu stárnou i zbrusu nové filmy). Pokud je myšlenka dostatečně nosná a její obrazové ztvárnění adekvátní, můžeme ostatní nedostatky opominout (včetně filmů němých či v šedém klínu - na Chaplinova Kida se se zalíbením bude dívat každý bez věkového či dobového omezení). Když se autor (konečně) dostane k věci, stuace se rázem mění. Pocestný oprávněně diskvalifikuje Bergmana jako filosofa, ale obdivuje ho jako umělce zobrazujícího život s jeho "manio-depresivními cykly (označuje je sice jako samsarické, bez ohledu na to, že tento termín je obsazen "stěhováním lidské esence - třeba duše - podle karmanového zákona", které se liší frekvencí, amplitudou a nepravidelností. Bezpečně poznává, že Bergman nezná či neuznává jiný dospělý život, než život v páru, a to přes všechna protivenství, která z toho vyplývají. Pocestný to komentuje na příkladu vedlejší role tohoto filmu (Ludde Gentzel, majitel nemovitosti a koček, které neúspěšně zastupují jeho zaniklou rodinu). Nyní přichází na scénu Schoppehauer (mohl by to být i sám Buddha), který ukazuje, kudy z bludného kruhu radostí a strastí.

Jak jsem se dostal do Severní Koreje, nevím. Ani kdo mi tu cestu zprostředkoval. A navíc se jmenoval neurčitě, byť krásně: Sagwa ttal ttae, Při sbírání jablek. Krásná a červená jako ta jabka byla i korejská děvčata. Nechtěla mi obě dát, žačala je obědvat a tak mi nakonec, zůstal jenom jádřinec.