Dikaiarchos

Dočista jsem na něj zapomněl, ale Svatá mi sáhla do paměti a řekla, že se musím znovu podívat na Kieślowského Dekalog, osm. Podíval jsem se a nezalitoval. V tom měla pravdu. / Text od tomtomtoma.

Krabička poslední záchrany vnímavosti, uložená na venkovské polici mezi sadou dlát a svazkem loňské levandule. – Franco Piavoli mě zas (jako v Modré planetě) potěšil tím, jak jemně magickou filmařinou zachytil jemnou magii Skutečnosti, i tím, že děj filmu ztotožnil s dějem ryzího bytí, bez zápletky, a tudíž bez rozuzlení; inu, milý Piavoli ví, že pravé rozuzlení vede jedině k ryzímu bytí. A konečně tím, že chlapík ve filmu žije na jevišti světa – v přírodě – skutečnosti ne jako herec zapletený do rolí (a jejich úzkých aspektů), ale jako výjev ve Výjevu, příroda v Přírodě, naplněný a upokojený tím, co se skrze něj přirozeně vyjevuje. - Film je kápézetkou i pro chvíli, kdy s úděsem zjistíme, že nám k zarolovaným lidským labyrintům už nepasuje žádné zinscenované rozuzlení.

Frammartino tentokrát točil s myšlenkou na cirka tři biliony stromů, které právě rostou na Zemi: jak spočívají v prostoru bytí, v jeho rytmu, ukotveny ve svých přirozených dispozicích v rámci přirozeného Celku; jak jsou, dějí se, žijí, podílníci skutečnosti, obří společenství konstituované nezávisle na jakékoli ideologii. Přítomnost stromů je i naší přítomností (ne naopak). – V krátkém filmu Alberi (Stromy) režisér klidným, ponorným způsobem zaznamenal obřad, při němž se lidé kdesi na jihoitalském venkově vtělují do stromů. V kůži stromů spolehlivě znovu-spočinou v prostoru čirého bytí, jeho rytmu, ve svých přirozených dispozicích v rámci přirozeného Celku, nezávislí na jakékoli ideologii. - Rituály mnohdy okorají a jen víří prach. Jiskru uvědomění, kterou měly oživovat, zadusí zautomatizované vnější gesto. Frammartino naštěstí jiskru tohohle konkrétního rituálu zachytil, posílil a podělil se o ni. - Prostý film. Jak prostě se začátek spojí s koncem… / K vidění asi jenom tady.