Volání divočiny

Natočit film, který by byl alespoň tak londonovský jako jeho literární předloha, nebylo nikdy snadné. Zdánlivá přímočarost zejména jeho drsných severských próz by k tomuto pocitu mohla přímo svádět. Záměna za klasický dobrodružný (akční?) žánr je svůdná a cesta do pekla podprůměru a kasovního trháku v tomto kontextu až ďábelsky snadná. Připočteme-li k těmto svodům klasické a v mnoha ohledech rovněž kasovně svádějící herecké obsazení (Charlton Heston, Michelle Mercierová) je výčet mámení a návodů dovršen. Přesto - nebo právě proto - se režiséru Annakinovi podařilo z těchto pomyslných osidel vyváznout a při zachování vnějškových kulis dobrodružnosti ještě dále rozvinout základní nerv Londonovy předlohy. Je jím její ekologický rozměr, skutečnost, že hlavním hrdinou je pes a lidské postavy jsou vnímány především jeho zrakem i hodnocením. Svědectví, které se nám tímto způsobem nabízí, není z nejlichotivějších; o to výstižněji však zachycuje genia loci klondijkovského údolí a vůbec drsné aljašské a yukonské přírody, jak se s ní postupně Američané začali seznamovat poté, co koupí získali někdejší Ruskou Ameriku. Neméně zajímavé je ve VOLÁNÍ prolnutí světa dvou blízkých živočišných druhů: psa a vlka a oslava inteligence zvířete, které funguje v lidském hodnocení nejen jako symbol věrnosti a obdivu, ale - skoro stejně často - i jako nezasloužené východisko mnoha nelichotivých přízvisek a brutálních nadávek. V každém případě se divák nenudí a film utkvívá v jeho paměti i dlouho poté, co ho zhlédl. Kvalita nemusí být vždycky v řvavém obalu; tím nejlepším doporučením zůstává totiž neopakovatelný zážitek, který nabízí. (15.08.2009)

Sympatický přepis Jacka Londona svedl dohromady Charltona Hestona a Michèle Mercier, pro kterou tahle produkce znamenala poslední práci na filmu po intenzivních letech od roku 1957, kdy debutovala. Po té se ještě několikrát vrátila před kameru, ale nikdy už ne na dlouho. Uvidíme, jestli jí její současný seriál o něčem přesvědčí. Ve Volání divočiny dodržela kodex svých filmových předchůdkyň, které se tak často ve zlomu vlastní kariéry ocitaly se svými příběhy na Divokém západě. (06.02.2009)

Zvolené legendistické vyprávění je místy uspěchané (prodej Bucka – surovost při jeho „krocení“ je pochopitelná, ale ten krotitel si počíná tak, že se obávám, že by to tak zřízený pes nepřežil). Krásné záběry na krajinu, na stáda sobů. Základní myšlenka týkající se zlatokopectví, vztahů mezi lidmi samými a mezi lidmi a přírodou je podána přesvědčivě. Bucka v tomto příběhu určitě nehrál kavkazský ovčák, ale německý ovčák. (05.02.2010)

"Když má chlap tohle, víc nepotřebuje..." říká John uprostřed zasněžených hor a v objetí přitom nesvírá Angeliku, nýbrž Bucka. Souhlasím s ním a dodávám; když má člověk dobrodružnou povahu, víc ani od filmu nepotřebuje. Třebaže je to jinak taková vlažná polívčička, láska k přírodě (stejně jako láska k psům) z ní dělá chutnou večeři. (17.08.2012)

Nečetla jsem nikdy předlouhu, pročež nevím, na kolik se od ní tenhle kousek liší, ale i tak, bylo uvedeno "volně podle románu", tak nějaká ta odchylka může být ku prospěchu. Zvláště z čistě anglického začátku je cítit Annakin na sto honů, který tentokráte rozehrál trochu jiný film, střídaje horské drama a báječné muže na saních. Hýčkaný pes starého lorda se dostává do drsné přírody napospas sakra drsným chlápkům cestujícím nekonečnými sněhovými pustinami za nuznou obživou. Jaký bude jeho osud? Ústřední dvojice, Heston se svým kámošem Harmstorfem, jsou sympatické duo, Harmstorf vtipkuje, Harmstorfovi nedají spát myšlenky na zlatou horečku (ač má se svým kamarádem přísnou úmluvu, že se Klondiku ani nedotkne), Harmstorf tančí kolem ohně za účelem uschnutí, Heston je spíše mlčenlivý patron, čili se skvěle doplňují a způsob dopravy, kdy se Heston veze a Raimund kluše deset metrů před psím spřežením a popohání jej je praktický, ono zapřáhnout přímo jeho, ušetřilo by se na psech. Pardon, to by nešlo, on tou hlavní postavou je pes Buck, statečný to chlapík s dramaticky zapleteným osudem a věru psím výrazem ve tváři. Jak veselá skupinka přijede do města určeného, objeví se na scéně coura Angelika (s oblibou se zde svlékající), která sem až do konce zatahuje něco zcela se nehodícího, je otravná, rozhodnuta hlavního hrdinu (tedy Hestona) uhnat, zpívá v hospodě francouzské šlágry a člověk by ji od první chvíle věru rád zabil (čehož se nedočkáme, tady je to samý čestný muž). I Heston se jejím vlivem mění k horšímu. Jednak se zamilovává, jednak naráží na George Eastmana s nímž se bez nejmenšího důvodu hned rozhádá, aby měl film dobrý důvod přesvědčovat nás o tom, že tento poklidný obchodník s kořalkou má být snad záporák, či co. Osobní nenávist vrcholí tím, že dvojici někdo záhadně ukradne psy a Harmstorf se konečně může vydat na cestu svého srdce – za zlatými nugety... Ano, se svým psem se ještě setkají, ano, otravná skupina turistů zmizí poprávu ze scény (tedy spíš pod scénou), ano, musí se doladit spor s vytáhlým elegánem Blackem Burtonem (s nenapodobitelným přízvukem Pavla Vondry), jenž sice není ani tak právoplatným záporákem, ale nemá rád psy, což mluví za vše. Chvílemi zatraceně dramatické, chvílemi dost naturalistické, chvílemi (především zásluhou nadšeného Harmstorfa- srovnání s Califorňanem k nezaplacení) veliká legrace, Rustichelli se zcela překonal, obsazení luxus sám, co jedině tedy autor nevychytal, byly ženské postavy. A ten závěr, kdo by nezatlačil slzu? (29.04.2013)