Posedlost

Výborná šablóna nastavená v nadzmyslovom svete, ktorým dokonalým vyvrcholením je prapodivná materinská kaša zväzujúca samotnú fyzickú osobnosť. Možno som ale očakával trochu viacej od primárnej myšlienky filmu alebo aspoň akési prekvapenie z druhej, tretej vlny, ktorá by okrem skvelých herectiev a Nuyttenovej náročnej pozície pri vytváraní nestranného subjektívneho videnia v prekypujúcom šialenstve rozkladu rodiny. Takisto prízvuk evokuje skôr dokonale čistú podfarbivosť anglického jazyka a nie jej vulgárnu podobizeň a explicitný výrazový jazyk naopak násilie nevie za každých okolností pozdvihnúť, ale skôr relativizovať. Každopádne, snímok má neobyčajné kvality a zarezonuje na dlhšiu dobu. (19.05.2017)

Andrzej Zulawski pro mě představuje jednoho z nejsvéráznějších režisérů. Zatím jsem viděl pouze dva z jeho snímků, každý z nich byl originální a nezvyklý. Někde jsem se dočetl, že v Polsku byly jeho filmy přijímány vždy rozporuplně a je považován za kontroverzního tvůrce. Jeho Posedlost se mi těžce hodnotí, přemýšlím nad ní, ale přiznám se, že jsem smysl asi nepochopil dostatečně, nabízí se mi několik výkladů, z nichž některé jsou zachyceny v místních komentářích, nicméně se domnívám, že nejlépe to ví asi sám režisér. Isabelle Adjani předvádí fantastický výkon, scéna z průchodu se snad každému vryje do paměti. (30.12.2011)

V zásadě se jedná o tuze ošklivý rozvod s typickými příznaky jednání pod tlakem, v poslední křečovité snaze obrodit vztah... jinak jsou ti anglicky hovořící Francouzi, žijící v útulném stínu Berlínské zdi, naprosto běžnou, šablonovitou rodinou... jen jsem je nenáviděla už od deváté minuty - způsob, jakým mluvili, jak se pohybovali, jak vyjížděli, jak zírali - a mělo být hůř - vytrvalci slabších povah nechť si přistaví kýbl... Nikdy jsem tyhle polsko-francouzské výrobny psychedelik na rozšíření vědomí neměla v lásce a o Kieslowském jsem si dokonce myslela, že je divnej... to po dnešku neplatí - kolega Żuławski ho dokázal plně rehabilitovat. A když jsme u těch antipatií, Isabelle Adjani mě nikdy nedokázala oslovit, natož oslnit, teď ale nevím, zda budu ještě někdy schopna ji vůbec akceptovat... lehko tudíž uhádnout, že se neřadím do fronty obdivovatelů jejího ultrahysterického výkonu, i kdyby se rozkrájela (elektrickým nožem), dokonce si myslím, že dát prádlo do ledničky, jídlo do pračky, zajít na nákup, mrštit síťovkou o zeď, zaprasit se vyválením v mlíku, pak se pogrcat a bez přestávky do toho ryčet je právě pro ni mnohem snadnější, než cokoli jiného... i když tedy tu postelovou scénu by, pravda, každá nedala... Zdejší hodnocení si vysvětlím taky po svém - dobrá polovina diváků dělala, že tuhle posedlost vůbec neviděla a vycenit se dokázala jen hrstka zklamaných odvážlivců... tím se dostávám k mému vlastnímu - hvězda za úzkostlivé vyhýbání se klišé - nezavadíte o kuřáka - ve francouzském filmu! i za fakt, že v záhlaví neřádil informační šotek - skutečně se jednalo o horor... A že pan Żuławski už patnáct let nic nenatočil? No toto... (16.10.2014)

Tohle je přesně ten případ, kdy si u závěrečných titulků říkám "Do prčic, jak tohle ohodnotím?" Mám jasno ohledně slabin - tento film strašně trpí hlavně tím, že byl natočen v pošahaných 80tých letech, což do jisté míry ospravedlňuje toporné Neillovo herectví (dost možná nejděsivější úkaz tohoto snímku), celkovou teatrálnost ztvárnění všech postav a mizerné masky. Za tohle bych dal s klidným svědomím dvě hvězdičky. Zulawski ale exceluje v jiných disciplínách - v těch prokletých 80tkách, kdy většina evropských filmů vypadala jako televizní inscenace, nám Ondra servíruje klouzavé pohyby kamery, atmosférickou práci se světlem a místy vysloveně krásnou kompozici záběrů. Isabelle Adjani, která se většinu filmu chová jako ztělesněný model PMS, předvede několik záchvatů, které by měly vejít do dějin horroru (viz. naprosto strhující scéna v metru). Ale co už, prostě se na to podívejte. Když si to srovnám a vzpomenu si na posledních 10 letošních horrorů, které jsem viděl, tak se mi chce brečet. (30.09.2009)

Horor sledovat a to především Isabelle Adjani a její hysterické herectví. Nechápu, proč vůbec vznikla takováhle šílenost bez děje, ve které se celou dobu jenom ječí, vraždí a souloží. Většinu scén jsem buďto trpěla nebo mi přišly nechtěně vtipné. Zezačátku jsem měla pocit, že sleduji film o drogově závislých ale ne, v tomhle filmu jenom nikdo není normální. Je mi upřímně jedno, jak moc velké je to umění, a jakou symboliku v tom můžeme nalézt, protože tenhle film je v prvé řadě naprosto nesnesitelný a scény s Isabelle Adjani dvojnásob. (16.12.2012)