Vyhoštění

Izgnanie je možno slabší ako Vozvraščenie, zato obsahuje jeden z najzaujímavejšie vložených flashbackov, ktorého začiatok a koniec nechá diváka (začiatok kľudne aj niekoľko minút) v úžasnom zmätku. Toho Tarkovského tam zas tak veľa nieje, hlavne dĺžka záberov je v porovnaní s filmami tohto ruského génia celkom svižná. Áno, je tam dážď, ošarpaná stará budova, človek a príroda, ale s výnimkou toho "vodového" záberu (ktorý považujem za asi najúchvatnejší z celého filmu, najmä keď si na kanci uvedomíme, že sme "čosi" podliezli) som si nič nevšimol. Žiadny skutočne dlhý záber. Problémom je trochu prestrelená stopáž, minimálne takých 20 minút by som tomu ubral. Filmy Andreja Zvjagintseva sú však predovšetkým živnou pôdou na rozmýšľanie po ich skončení, hľadanie skrytých významov, porovnávanie s inými interpretáciami podobne postihnutých jedincov na imdb a podobne. Návrat ma takto bavil cca mesiac, pričom po druhom pozretí túžba odhaliť pravdu neutíchla, skôr naopak. A keď si uvedomím, že nejaký duchovný rozmer som si absolútne nevšimol a Verinu reč pred koncom nepochopil, je mi jasné, že v prípade Vyhostenia som len niekde na začiatku. (28.02.2008)

The Return je sice minimálně o třídu výše a tento snímek rozhodně nedosahuje jeho kvalit, ale i tak se jedná o hodnotný a zajímavý počin. Ona alegorická a náboženská symbolika je z filmu celkem patrná, ale divákovi není nikterak zbytečně vnucována. Místy se ale setkáme s nevysvětlenými myšlenkovými pochody, tradiční komunikace mezi postavami zde také není příliš zastoupena (což může velkému množství diváků značně vadit), dialogů je ve filmu minimum a 150 min stopáž je přeci jen zbytečně nafouklá. Jako v případě Zvyagintsevova debutu se i v Izgnanie může člověk kochat výborným technickým zpracováním, především hra světel a stínů spolu s kamerou, za kterou opět stojí Mikhail Krichman je působivá. Andrey Dergachev svými temnými tóny sice podtrhuje jen některé pasáže filmu, ty však dávají tušit, že se chystá něco zlověstného. Zvyagintsev sice trochu klesnul, ale má slušně našlápnuto natočit něco pamětihodného a tak nezbývá než věřit, že se mu to jednoho dne podaří a my budeme u toho. (7/10) (26.07.2008)

Úvod: Od Zvjaginceva jsem již viděl Návrat a Leviatana, a četl komentář od Shadwella ***... Před rozetnutím gordického uzlu říká bratr Marek: "Ať uděláš cokoli, vždycky to bude dobrá." Psychologicky vzato to však rovněž znamená: "Ať uděláš cokoli, vždycky to bude špatné. Problém tedy není v rozhodování, co udělat, ale zda něco udělat nebo nedělat nic. Nebo podle Maxe Frische (Mein Name sei Gantenbein): Machen oder Unterlassen... A tak vlastní drama začíná až tehdy, kdy se dozvídáme, jak to viděla druhá strana (Věra - předtím mluvil a jednal jen Alex) a zjišťujeme, jakým problémem je vzájemná komunikace. To, co se v mužském světě snadno odvíjí (potraťáci, doktoři, pohřebáci atd. - stačí jen náznak), styk mezi mužským a ženským ztrácí výrazové prostředky... Zvjagincev se kritizuje, že je málo inventivní, že se zabývá jen standardními (archetypálními) tématy. Ale nebyl takový i Bergman (i když rozhodně byl inventivnější). Nicméně spojení nedramatické režie a dramatické kamery (např. pohled na dveře s tváří démona) považuji za jedinečné. Trochu mi snad vadily některé superpozice (např. provádění potratu a dětská skládačka s obrazem Navštívení Panny Marie... Ještě snad údajné Zvagincevovo epigonství. Celá ruská moderní filmografie je poplatná Tarkovskému, ale také Tarkovskij je poplatný svým předchůdcům. Pokud Zvjagincev použil některé obrazy připomínající Tarkovského, pak to bylo zřejmě nezáměrné. Tarkovského postupy vyplývající z jeho specifické "nadsvětské a nadnáboženské mystiky" Zvjagincev nepoužívá, a asi by to ani neuměl. Jeho vyprávění je čistě epické, co z toho vyplývá je jen na divákovi... Zkrátka "Laughing matter", jak by řekl Saroyan. (18.04.2015)

Andrej Zvjagincev je nový Andrej Tarkovskij a s každým filmem přináší poselství a to nikoliv pouze obrazem, ale i obsahem (naplněním). Film, který bych chtěl aby trval pouze pár desítek minut. Film, který bych chtěl aby nikdy neskončil. Obraz o nenaplnění vlastní identity. Film o vyprázdnění sebe samého, bez touhy k "milovanému" protějšku s kterým nechce zplodit dítě. Rodinná krize zobrazená do hloubky a detailu, která nemá obdoby. Životním obsahem povznášející až zdrcující, který se stane za desítky let testamentem s kterým mohli odejít pouze umělci filmového pásu, nebo filmového jazyku. Vyhoštění překonává veškerou Zvjagincevu optiku, která ve mě stále rezonuje. Plynutím času a prostoru zde tvoří vizuální absolutno. Půdorys života, komornost vztahu k nesnesitelnosti. Portrétu bez vzájemné oddanosti a nenávisti. (05.09.2018)

Zvjagincev mě svým druhým filmem pro změnu zklamal. Příběh se odvíjí pomalu a v komorním duchu, že sice zbývá spousta času k zamyšlení, ale dál není nic. Příliš viditelná je inspirace Tarkovským, o čemž nepochybuji jako o záměru, leč na mě to bohužel působilo spíše jako vykrádání jeho stylu než jako jeho pocta. Největší problém mně však dělalo strávit pointu. Asi proto, že jsem z filmu dostatečně nepochopil PROČ to muselo být zrovna takhle, takhle vykonstruovaně. Musel jsem nad tím hodně kroutit hlavou. (23.05.2009)