Příští rok ve stejnou dobu

Nejsem člověk, který by zrovna dvakrát vyhledával romantické snímky, ale nebráním se čas od času vydat do vod tohoto žánru. O to víc jsem rád, když se takováhle návštěva vydaří. Konverzační filmy to mají těžké, jak se v nich nesejdou dobří herci, je zle. To ovšem u Same Time, Next Year neplatí, neboť se zde sešla dvojice obzvláště kvalitní. Na herecký koncert Alana Aldy a Ellen Burstyn je radost pohledět. Není mnoho herců, kteří ze sebe umí v jednu chvíli chrlit vtipné hlášky a o minutu později pronášet smutný monolog se slzami v očích, a právě Alan Alda to dokáže. Velmi dobrý snímek, popisující neobyčejný vztah dvou lidí v průběhu let... (09.08.2011)

Když se hříšek utopí v lehké konverzaci a udělá se z něj každoroční zvyk, tak už vlastně o hříšek nejde, v nejhorším o zlozvyk. Pro ten čistý cit zvaný láska odpusťme jim, že si nedostatky dokonalých manželství kompenzují protagonisté tak, jak si je kompenzují. Horší ovšem je, jak prázdnými nádobami jsou. Milují sebe navzájem, své manžele a manželky, své děti a více v nich nic - dále je plní již jen jejich doba a věk. V šedesátých letech žijí Vietnamem a květinovým hnutím, v sedmdesátých zase feminismem, žena se dává na podnikání. I jejich stárnutí je podáno skrze nějaký standardní model. Tohle přeci nejsou lidé, to jsou učebnicové příklady, výlisky svých časů. Bohužel zjev mnoha filmů a tudíž i mnoha mých komentářů. (15.06.2009)

Tohle je přesně prototyp snímku, který zosobňuje vše, co mám rád na malých filmech. Veškerý děj se prakticky odehrává v jednom malém domku u moře (ta divadelní hra, podobně jako třeba u Čekej do tmy se tam nezapře) a vidíme stále jen dva herce. A nejkouzelnější je, že přestože vidíme stále několim metrů čtverečních, díky stylu vyprávění snímku poznáme celé životy obou protagonistů lépe než kdybychom před sebou měli košaté drama a druhou polovinou 20. století projdeme lépe než v nějakém drahém výpravném filmu. Příští rok ve stejnou dobu z naprosto banální zápletky vybuduje krásný (a přitom vtipný, člověk se směje zplna nebo jen pousmívá snad každé dvě minuty) příběh dvou lidí, který by si možná v duchu přáli zažít mnozí z nás, ač nám v tom třeba určitě zábrany zdánlivě brání. To vše je tento "pokojový snímek", snímek o životě a herecký galakoncert Alana Aldy a Ellen Burstyn. (18.12.2008)

Príbeh z jednej hotelovej izby a koľko sa toho v ňom dá prežiť. Celých dvadsaťpäť rokov dvoch manželstiev v jednom filme, ktorý je romantickou oslavou nevery. Len sa mi zdá raz za rok trochu málo, ale to plynutie času cez čiernobiele obrázky americkej histórie od Armstronga po Ramba čas pekne urýchľuje. Premeny postáv v päťročných intervaloch neboli zvlášť uveriteľné, ani neviem, čo ma na filme tak dojalo, že som bol na konci úplne namäkko. Možno aj ten výborný záver s emočnou pascou na diváka. –––– A hned ti povím proč. Rusáci štěpí atom. Co když to sem zejtra prásknou? (14.08.2016)

Ze začátku jsem se, musím přiznat, dost nudil a nemohl jsem tomu tak nějak přijít na chuť. Ale s postupem času a přibývajícího věku Doris a George jsem filmu na chuť postupně přicházel. Zřejmě hlavně díky Alanu Aldovi, který je prostě neuvěřitelný sympaťák, přestože podvádí svou milovanou ženu. Ellen Burstyn ovšem nezaostává, a tak s radostí dávám 4 hvězdičky. (06.01.2012)