Dárce

Začneme od konce. Pár holek už mi říkalo, jak je vytáčel prý typicky mužský postelový finiš ve stylu "wow, to bylo něco! Tak čau." A já se přitom smál pod vous, protože to zaprvé byla pozvánka pro mě a zadruhé jsem si myslel, že tyhle odpaly se týkají jen baseballistů a žen, které si neumí vybrat toho pravého. Omyl, řekl Dárce, a uťal skvěle rozjetý příběh, jakoby mu došel dech. Velká škoda, protože už jenom díky nápaditému vedení a přítomnosti Jeffa s Meryl měl Dárce vážně na rozdávání. K těm dvěma - souhlasím, že hráli o poznání vyšší ligu než ostatní, ono ale kdyby zrovna takoví kanóni jako Jeff a rekordmanka v počtu oscarových nominací nepřehráli bandu smrkáčů, bylo by asi něco v nepořádku. Proměna světa na jedničku, muzika libová, největší bohatství je ale samozřejmě v myšlence. Však to je taky důvod, proč se povznáším nad kvapík v cílové rovince; ono i v osobním životě bývá po takovém spěšném rozloučení mnohdy opakované a nadšené další. (Wellington, NZ) (27.11.2014)

Celej film se to tváří jako vysoce intelektuanální sci-fi pro dospívající a zezačátku se mu to i daří. Potom se začly objevovat barvy a všechno šlo do kitek (měkký "i" je tam schválně, kdo přijde nato proč?). Jeff Bridges, ač je to jeden z mých nejoblíbenějších herců, tu byl nudnej a utahanej jak stoletej básník s protézou, hlavní postava Brenton byl sice fešák a sympaťák, ale prostě jaksi neměl co hrát, když postava se celý film chová jak uprchlík z ústavu pro dementálně nadané a Taylor Swišť je zde mimořádně otravná. A konec? O tom škoda mluvit, protože to dávalo smysl asi trhat v zimě kitky (už jste na to přišli?). Ale celý film na mě kupodivu působil poměrně příjemně a jako odpočinkovej film je to k nezaplacení (ikdyž chvílema xmrti nudí). (12.02.2015)

„Uvažuju, jestli se mám omlouvat za to, co jsem udělal. Nechám to rozhodnutí na vás.“ Děkuju hlavnímu hrdinovi, že to teda nechal na mně. A ano, myslím si, že by se mně měl omluvit, ale především mi dluží omluvu tvůrci. Tenhle film je totiž čiré zlo a těžce snesitelné utrpení. Dárce je naprosto nezáživný, plný patosu, kýče, pokrytectví, naivity, klišé, citového vydírání publika, falešnosti, zjednodušování, vymývání mozku, protiřečení si a nebezpečné manipulace s divákem (resp. jeho myšlenkami). Hlavní hrdina je rozmazlený, znuděný, nezodpovědný, přehnaně zvědavý a hormony zcela ovládaný spratek, o kterém se nás tvůrci snaží přesvědčit, že je statečný, milující, něžný, obětavý, starostlivý a především, že mu „prostě“ musíme fandit, mně byl však maximálně odporný. Což platilo i u ostatních jedinců s výjimkou „záporačky“ Meryl, jejíž postava byla asi jediným člověkem, kdo v tomhle směšném sci-fi světě neprošel lobotomií. Na druhou stranu být zde odlišným miminem je hotové požehnání, protože pokud vás nestihnou „uvolnit“, narostou vám žábry, stanete se odolným vůči mrazu a vůbec nezničitelným (ne, já zapomněl, Gabe byl výjimečný, měl totiž skvrnu a chápal i ve svém věku a stavu, co to znamená, když mu někdo řekne, že ho miluje, ehm). Z žánru nefungoval žádný včetně té nejstupidnější a co (nejen) do zničení přátelství s Asherem dosti sobecké romantiky („Chtěl jsem to s ní sdílet. Ne vše, jen dobré věci. Byla chyba to chtít?“). Postupně byl pro mě film čím dál drsnějším znechucením, utrpením (jen chvílemi se mi podařilo dosáhnout apatie) a každou minutou jsem měl větší problém ho dokoukat, což se mi podařilo jen díky mé sadomasochistické úchylce dát všemu šanci od začátku až do konce (tedy pokud neusnu…jakože Dárce by mě pronásledoval určitě i ve snu). Nenapadlo by mě, že to někdy napíšu, ale zlatá (tematicky víc než podobná) Divergence. Za technickou stránku dávám hodně milosrdnou 1* a doufám, že mi tuhle vzpomínku někdo hodně rychle vymaže z hlavy. (06.02.2015)

Prvním z mnoha zajímavých a chvályhodných filmařských nápadů je použití černobílého filtru v první nekrátké části filmu - přesně ve chvíli, když začnete přemýšlet o zavolání obsluhy kina, se však objeví barevný náznak schválnosti. Dokud Jonas nezačne vnímat barvy, koukáme se na svět této společnosti jejíma očima. Poté ale film hned nepřepne do full color režimu, nýbrž postupným hrdinovým objevováním celého spektra barev pozorujete hravost scén se sytostí, kontrastem či selekcí barvy v černobílém záběru. Další příjemné překvapení v tomto méně ambiciózním futuristickém příběhu zastává celková výprava a kulisy. Například oproti Hostiteli, kde se tvůrci zmohli jen na celá stříbrná auta a helikoptéry, je tentokrát budoucí země obléknuta do moc hezkého kabátku. Soustava jakýchsi shodných satelitních městeček, na první pohled umístěných na vyvýšenině v oblacích, je od začátku jasným signálem vědomého odříznutí od okolního světa. I konkrétní architektura domovů, přijímací haly, venkovních prostor a interiérů nepostrádá důvtip, což taky velmi přidává na vtáhnutí do děje. Celé to pevnou rukou kočíruje schopný Phillip Noyce. Jedinou opravdovou výtku bych však měl pouze k poslední třetině/čtvrtině filmu, kdy se předchozí skvěle vybudované natěšení na závěr zvrtne v akční jízdu, která vůbec nekoresponduje se zbytkem. Těžko říct, jestli za to můžou samotní tvůrci, nebo nátlak studia, ale Dárce by si zasloužil adekvátnější konec. (13.09.2014)

Mně osobně vlna "teen sci-fi" a v poslední době i omílání stejných motivů stále dokola nijak nevadí. Ale Dárce se mi jeví opravdu asi jako nejslabší článek. Oproti podobným filmům jako jsou třeba letošní Hunger Games nebo Divergence je kvalitou na míle daleko a z námětu nevytěžil vlastně nic. Přitom myšlenka filmu je opravdu výborná (možná jediný plus filmu) a o to víc mě mrzí, že z toho vznikl takový nudný kýč. Psychologie postav je strašná, herecké výkony mladých herců a scénář také, no a logika - škoda mluvit. A to jsem ty negativní recenze bral hodně s nadhledem a nakonec mi zdejší hodnocení přijde ještě vysoké... (18.09.2014)