Reklama

Reklama

Hodný, zlý a divný

  • Jižní Korea Joheunnom nabbeunnom isanghannom (více)
Trailer 2

Obsahy(1)

Největší komerční hit tohoto roku a z hlediska divácké návštěvnosti desátý nejúspěšnější film v dějinách jihokorejské kinematografie navazuje na tradici tzv. mandžuských westernů. Tato v zahraničí neznámá a v Koreji zapomenutá kategorie označuje snímky zasazené do prostředí Mandžuska ve třicátých letech dvacátého století, které tematicky odpovídaly americkým westernům. Režisér Kim Ji-un již ve svých předchozích filmech, jako Rány pod pás, A Tale of Two Sisters či A Bittersweet Life (poslední dva byly uvedeny na prvním ročníku Filmasie), chytře mixoval žánry, případně konfrontoval různé stylové polohy tematicky spjatých subžánrů. Tentokrát v akčním dobrodružném spektáklu spojuje inspiraci legendárním eposem Hodný, zlý a ošklivý Sergia Leoneho s dravou nevázaností klukovsky idealizovaných mandžuských westernů a vyprávěcí strukturou současných blockbusterů. (Filmasia)

(více)

Videa (2)

Trailer 2

Recenze (258)

Dragoni 

všechny recenze uživatele

Příjemné překvapení, ovšem když se dokážete vzpamatovat z toho, že v Koreji točí Westerny. Nápadité, vtipné a celkově povedené Akční Drama, které má ještě mnoho dohánět, ale svou stylizací postav a prostředí je velice kvalitní. Celej film jsem bral spíše jako hodně zdařilou komedii a taky že jo. Místy zbytečně natahované a celkově dlouhé. Soundtrack výborný. 80 % ()

Shadwell 

všechny recenze uživatele

Nepochybně jeden z nejlepších asijských filmů vůbec, který náleží mezi tzv. filmy pohybu, neboť se „pohybuje“ žánrově, stylisticky i vypravěčsky, což si myslím zaslouží menší rozbor (tři témata = tři odstavce). ____ (i) Žánrově proplouvá tahle chytrá podívaná mezi Bollywoodem a tradicí amerického klasického westernu. První zastupuje burleskní komiku, druhé epickou tragédii. Jenže syntéza obou přístupů obrala film jak o vyloženě komický tyjátr, tak osudová témata, proto se hledači maxim a čistých žánrů mohou cítit poněkud ošizeni. Vyplývá to za prvé z toho, že Asiati velké příběhy nikdy moc vyprávět neuměli, a za druhé z toho, že scénáře tam vznikají velice improvizovaně na tzv. brainstormingových sezeních, čehož důsledkem je rozháranost, neučesanost a neukázněnost co do celistvosti jejich filmů. Proto musí hledat divák epiku a idee v samotných sekvencích, a nečekat, že na něj po skončení filmu dopadne příběh a zachvátí ho promyšleností, táhnoucí se vývojem napříč celým dějem. Odpovídá tomu i tenhle film, na jednu stranu dílo děsně stylový, na stranu druhou bez patřičné váhy a bez sdělení. Ovšem tohle všechno, jakkoliv může se jeviti coby zápor, má i svou výhodu. Jde o to, že řada asijských filmů vychází z malých témat ohraničených malých prostorem a snaží se z tohoto udělat témata velká, což, přiznejme si, působí někdy trapně a nepatřičně. Naopak tenhle film na to jde obráceně; nastoluje zásadní otázky kolonizace a stěhování národů v Mandžusku, rozprostírá před divákem nehostinnou, „leoneovsky-tíživou“ krajinu, ale vnesením odlehčenosti do příběhu dává najevo, že si nechce hrát na überepochální dramata (dva příklady odlehčenosti za všechny: pan Divný s potápěčským kesonem na hlavě a za druhé si lze všimnout, že i střelba má takový specificky jemný, srandovní a nehřmotný zvuk). Což je minimálně sympatické a současně žánrově velice opojné. Jak tedy řečeno, film se rozprostřel mezi Bollywoodem (úvodní vlaková loupež odkazuje na indický spektákl Dhoom 2) a americkým westernem, nikoliv však italským. Jde o to, že spaghetti-western představuje cílený prostředek k interpretaci sociální a politické problematiky soudobé Itálie i světových politických systémů, válečných konfliktů nebo kolonialismu v zemích Jižní Ameriky. Zkrátka Italové v sobě mají hluboce zakořeněnou křesťanskou morálku a levicový, do kinematografie čitelně přetavený neorealismus, zatímco protestantská americká kultura apriori politická není. I proto k ní má tahle podívaná mnohem blíže, neboť v ní vidím sjednocení apolitického Vodního světa a Mad Maxe; dvou filmů, u nichž vzniká stejně jako u tohoto filmu otázka, zda jde o retro-futuristické příběhy, do nichž byla vložena klasická futuristická estetika, respektive se v jejich době se podařilo zrealizovat více z tehdejších možností a snů, nebo ono zdání retro-futurismu vyvolává v divácích mazaný tvůrčí tým vhodně zvolenou stylistikou (zatímco tedy film tematizuje minulost a za rámec volí Mandžusko r. 1930, kameraman na něj nahlíží současnýma očima, přičemž obě tendence se přetahují, čehož důsledkem je vytržení příběhu z kontextu historických souvislostí a „zmatené" publikum). Jestli ale ten film přece jen o něčem vypovídá, pak o bezcitnosti lidských vztahů v Korei, jejichž přímým ukazatelem je tamní početná skupinka tzv. hikikomori asociálů, a rovněž film vypovídá o marné a především pokrytelné snaze natáčet buddy příběhy, viz John Woo s diptychonem Lepší zítřek a dvojicí Killer / Hard Boiled. Kdo se zajímá o antropologii a zná Edwarda T. Halla, ví, že i nejmenší změna vzdálenosti mezi dvěma bytostmi má rozlišovací význam; když spolu na jevišti hovoří dva Siciliáni, musí od sebe stát v jiné vzdálenosti než dva Piemonťani. Když spolu hovoří dva Asiaté, je jakákoliv vzdálenost pod deset metrů planou snahou nacházet zpřetrhané vazby mezi lidmi. ____ (ii) Druhý odstavec hodlám věnovat stylistice. Konkrétně vynikající kameře, protože bez nadsázky každý druhý až třetí záběr provází nějaká unikátní finesa, která by nemusela být, ale je, a každé z trojice postav přísluší jedinečná volba snímání (zábavné akce Dobrého jsou snímaný povětšinou v celcích a delších záběrech, Špatného emocionální hraní ve velkých detailech a Divokého pohyblivosti odpovídají různý úhly a pohledy), čímž se práce obou kameramanů (pod filmem jsou podepsaní dva hlavní) zřetelně rozchází s klasicky otrockým a neinvenčním záběrováním, jaké můžeme pozorovat v řadě filmů, dokonce i u některých filmů blockbusterových. Klíčové je tady pochopit, na jakých základech stojí filmový jazyk; totiž na montáži, na pohybu v záběru a na pohybu kamery. Tenhle film praktikuje nejvíce pohyb kamery a nejméně montáž (tj. střih, ale ve smyslu uměleckém, nikoliv strojové spojování sousedních záběrů). Sic řada praktiků tvrdí, že skill souvisí naopak s ovládnutím montáže a důmyslným skládáním scén přes kratší záběry. To není případ tohoto filmu, jehož vizuál se vyznačuje (mimo líbivého, sytě přeexponovaných obrazu) velice promyšlenou součinností kamery a herců. Jde o to, že první polovinu záběru má vždy navrch kamera (viz onen pohyb kamery výše), která herce jakoby předběhne a ustanoví prostor a rám obrazu, do něhož vstupuje herec až v druhé polovině záběru (viz onen pohyb v záběru výše), respektive až v druhé polovině záběru si herec začne přisvojovat oko divákovo (protože herec v tom rámu obrazu může být i v první polovině, ale prim ponechává kameře). Kamera ovšem zůstává v roli v obou polovinách, proto jsem nahoře mohl tvrdit, že je ze všech tří způsobů nejvíce využíván právě pohyb samotné kamery, a ne pohyb v záběru (tj. to, co se děje před objektivem na plátně). Jediným stylistickým prohřeškem filmu tak zůstává průměrná hudba. Jediný vzruch přinese vykradený šlágr z OST Kill Billa u konce. Jako chápu, že v Koreji dosud nevychovali svého Howarda a Zimmera, ale vykastrovat kvalitní vizuál nekvalitním audiem náleží mezi neodpustitelný hřích. ____ (iii) V posledním odstavci zbývá pohovořit o vypravěčských nuancích. Mazaný koncept filmu vychází ze tří postav a z jejich tří perspektiv, jež se často prolínají. Napadá mě v této souvislosti hra Commandos, jež ukazovala hráči u nepřátel zorný úhel vidění; jakýsi trojúhelník vycházející z jejich očí a symbolizující, kam vidí a kam už ne. Jakmile jste vstoupili do nepřítelova výhledu, následoval „alarm“, stejně jako následuje v tomto filmu, kdykoliv se jedna ze tří postav octnete v blízkosti některé další. Na rozdíl od klasického schématu dvou postav, tedy honícího a honěného, jako to známe třeba z The Heat nebo z Predátora apod., je součinnost tří postav sice méně osudová a méně zacílená na konečná řešení (protože postavy se běžně potkávají během příběhu, z čehož mj. vychází ona lehká komičnost), ale o to podnětnější z hlediska přecházení mezi první a třetí osobou. Jde o to, že dění sledujeme vždy očima jedné postavy, kterou sleduje i vypravěč, kupříkladu očima pana Zlého, který tak zastupuje první osobu („já“ divák = postava, kterou vidím). Do zorného pole pana Zlého ale vstoupí pan Divný, následkem čehož převezme úlohu první osoby, z pana Zlého učiní osobu třetí a dalších deset minut sledujeme dění zase očima pana Divného, přičemž pana Zlého opustíme. Potřebujete-li to odborně, pak stylistika je zde prostředkem narace, neboť právě kamera nabízí možnost vyprávět příběh z hlediska různých postav, které tímto „fokalizuje". A pokud se někdo ptá, jak se v ohromné asijské prérii mohou postavy tolikrát srážet, a to bez zjevného stopařské úsilí, pak právě „bollywoodská etika“ z prvního odstavce je mu odpovědí. S tím a onou komediálností rovněž souvisí, že účelem postav není vykonat, ale konat; ne vyhrát, ale hrát si; ne rozplétat zápletku, ale ukázat zápletu. Proto spadají veškeré motivační činitele v čele s mapou do tzv. MacGuffinu, jakási vábničky pro postavy, zosobňující falešný cíl, o něž ve skutečnosti vůbec nejde. A v neposlední řadě dovolují ony časté přeskoky mezi postavami, zvláště k panu Divnému, udržet minimálně dvě epické veličiny v podobně pana Zlého a pana Hodného, jež v kontrastu s panem Divným vystupují nad rámec obyčejných lidí někam k westernovým ikonám. Něco jako když Statham ve svých filmech doslova znásilňuje okolí a jako jediný na sebe bere podobu alfa samce, třebaže to je pouhá a klamná iluze – Statham zůstává obyčejným člověkem, jen okolí nabývá tak šeredné podoby (hloupí nepřátelé, ženy děvky, servilní kamarádi), že Statham jeví se v této „společnosti" coby superman, sic ve skutečnosti je jen jakýmsi jednookým králem. A tohle platí i pro ony tři pistolníky, nejvíce pro pana Zlého, jemuž ovšem nelze upřít dokonale homosexuální „queer-camp“ look, ač chlapák Eastwood by si nad nim tak maximálně odplivl, když by mu ten jeho depilovanej zadek rovnou neprocedíkoval olověnými broky. () (méně) (více)

Reklama

lesumir 

všechny recenze uživatele

Chviličku mi trvalo, než jsem se srovnal s tím, že je film natočen opravdu uměle a všechny pohyby jsou promyšlené několika choreografy. Jinak se to nazvat totiž ani nedá. Všechno vypadalo tak dokonale, a jak se říká, ta prává krása je v jednoduchosti. _ Avšak přesto nemůžu jinak, než tomu dát plný počet, protože tak skvěle jsem se už dlouho nebavil! Dialogy, některé scénky, pohledy, patnáctiminutová honička v poušti za hudby Santa Esmeraldy, závěrečná přestřelka a spousta dalšího, co by stálo za zmínku, je totálně nářezové! __ Hodný hraje hodného. Zlý hraje zlého a škaredý hraje divnýho, a i když jde vidět, že se všichnio snaží alespoň trošku zahrát originál, nikomu se to nedaří. Což je i dobře! :-) __ Dostal jsem chuť na Leoneho opus a A Bittersweet Life! ()

Rudovous 

všechny recenze uživatele

Bezesporu casto velmi zabavne a vtipne. Pro me hlavne diky Song Kang-hovi na ktereho trpim. A bezesporu velkoryse az velkolepe pojata rezije Kim Ji-una. Bohuzel asi jsem cekal vic toho Mandžuska nez doslovne westernove stylizace. Nejsem vylozene zklamany, ale vse to dobre i to co se mi nelibilo jako by sveho vrcholu dosahlo v jedne, jinak skvele akcni scene. Jung Woo-sung celi konmo oddilu japonske armady a dvoum gangsterskym bandam a to prosim vsem najednou, (to je super!) bohuzel to vse za zvuku instrumentalni verze proflakle "Don't Let Me Be Misunderstood". Aby jste mi spatne nerozumeli - vyborne se to tam samozrejme hodi, ale pro me az prilis velika davka neoriginality ( jasne, ze nejde pouze o tuto scenu) kterou bych, kdyz se na tento film celkove zpetne divam, od rezisera A Tale of Two Sisters a A Bittersweet Life opravdu necekal. Dovetek : Adrian to vsetko napisal priamo bohousky. ()

verbal 

všechny recenze uživatele

Tak nám ťamani začali kurvit už i klasiku! Sledovat tento kimchi western bylo jako hledět na bizarní remake Planety opic, kde Charlton Heston převlečený za orangutana prchá před partou idiotsky se chovajících humanoidů, kteří před klapkou zapomněli navštívit maskérnu. Natočeno je to sice pompézně a nepochybně to bylo i nebudhisticky drahé, nicméně pozorovat Kim Ir Istvůda a Lee Wong Klifa v jejich nových reinkarnacích se mi jevilo, jako by si třeba takový Bořivoj Navrátil střihnul Četníka z Lipna v nejnovější Soukupově taškařici! Takže další případné asijské pokusy, jako například Pro hrst wonů, Zakrslá banda či snad dokonce Win En Tou žlutý gentleman s chutí vynechám! ()

Galerie (39)

Zajímavosti (8)

  • S rozpočtem 17 milionů amerických dolarů jde do této doby a nejdražší jihokorejský film. (molotov)
  • Když Park Chang-yi (Byeong Heon Lee) ve svém pokoji vstává v noci z postele a nabodne nožem stonožku na dveřích, má na sobě moderní spodní prádlo (černé boxerky), které se ale začalo nosit až kolem roku 1990, což je téměř půl století po době, v níž se odehrává děj filmu. (kesinaa)

Související novinky

Tahle země není pro Arnolda

Tahle země není pro Arnolda

13.07.2011

Po skandálu, na který se už mezitím téměř zapomnělo, Schwarzenegger tvrdil, že svůj návrat na filmová plátna odkládá. Ukázalo se, že ne na dlouho. Studio Lionsgate oficiálně potvrdilo, že… (více)

Nej filmy roku 2008

Nej filmy roku 2008

25.12.2008

Mezi ČSFD uživateli s nejvíce body jsme udělali malý průzkum, které filmy se jim v roce 2008 líbily nejvíce a které nejméně. Nejedná se o žádné „ČSFD Oskary“ ani žádnou oficiální statistiku, jde… (více)

Filmasia 2008

Filmasia 2008

30.11.2008

Čtvrtý ročník festivalu asijských filmů se uskuteční 4. – 7. prosince v pražských kinech Světozor a Aero a přinese filmy z Číny, Koreje a Japonska. Z nejznámějších režisérských jmen se v programu… (více)

Reklama

Reklama