Hranice ovládání

Parodie na 007, (pseudo?)intelektuálské cvičení na toto téma, nebo snad ještě něco jiného? Seznamte se s bezejmenným zabijákem, který si zásadně objednává dva šálky pressa naráz, doslova nikdy nespí, nesnáší mobilní telefony a bouchačky, v pouzdru na kytaru nosí skutečný nástroj, odmítá obšťastňovat roztomile naservírovanou bondgirl ("Nemáš rád sex?" "Ne když pracuju.") a do přísně střežených prostor proniká silou mysli. Švanda k popukání? Rozhodně ne. Emocionální chlad, řada na první pohled banálních, matoucích motivů a výroků, minimalistický vrchol filmu v momentě, kdy ústřední postava vykročí ze dveří v náhradním obleku a do strun se opře post-rockový soundtrack? Rozhodně ano. (16.07.2009)

Jim Jarmusch si splnil sen a natočil film, rozlievajúci sa do otvoreného priestoru ako prameň priezračne čistej vody, ktorou presvitajú jemné lúče dokonalosti. Minimalistickou režijnou metódou vytvára krehkú, subtílnu vizuálne-zvukovo-významovú symetriu, ktorá formuje myslenie a výraz v štruktúre podobnej avantgardnej architektúre. Zručne uchopená dômyselnou montážou obrazov, mení sa pravidelná harmonická skladba činností muža-zabijaka v obradný rituál na hrane surreálna a odrazu reality. Myšlienkovo zvodná zmija obtáčajúca sa okolo nôh diváka, cestujúceho Jarmuschovým enigmatickým labyrintom. Hypnoticky vyrovnaná, vťahujúca, neopakovateľná kompozícia, symfónia redukovaného naratívu. Jarmusch sa mení, Jarmusch ostáva. Napriek tomu, že sú The Limits of Control vlastne intelektuálnou paródiou na Bonda, sú prosté humoru a variujú tradičnú tému jeho filmov; komunikáciu a prekážky v nej. Vždy v dokonalej súhre tónov stretávajú sa pri stolíku s dvoma kávami dvaja ľudia - jeden čakajúci, jeden očakávaný. Postavy s výraznou zvukomalebnou expozíciou a známymi tvárami vchádzajú na scénu - ani na jedného nemožno zabudnúť. Jeden hovorí, druhý načúva, no hodinky nemilosrdne tykajú a nepovoľujú ani slovo navyše. Vždy presný, vymieňa si tajomný muž, prežívajúci v rozptýlenej substancii subjektívneho vnímania sveta v krabičkách zmysel existencie. Kvintesencia života a súboj s manipulovaním reality v jednom exkluzívnom balení. Nakoniec nájomný vrah zabíja svoj cieľ, z úzadia temnej pracovne ovládajúci svet, a vracia sa do reálneho sveta. Skutočne hraničný film, skúmajúci hranice diváctva, filmu, fikčného sveta a empiricky zakúsenej skutočnosti. Zrejme Jarmuschov najlepší. Minimálne najvyspelejší. A neskutočne cool. 95% [Febiofest 2015] I na druhé zhliadnutie najlepší Jarmusch, fascinujúce záberovanie, post-rockový soundtrack od Boris, architektúra a dizajn, umiestňovanie červenej farby, nezabudnuteľné ne-postavy, Bankolého životná rola. Jarmuschov Matrix na vlnách rimbaudovskej poézie v galerijnom rámci (post)moderného umenia. Ak film o filmoch, tak túto hyperbolu o vražedných kaviarenských pochôdzkach. 100% (12.01.2015)

Vy nemluvíte španělsky, že? Proč jsem poslední Jarmuschův film odkládala tak dlouho? Asi jsem se bála, že děj bude plynout příliš pomalu, narativní linka bude prakticky nulová a jen sem tam Jim načrtne jakési to poselství nebo myšlenku (a to já přitom relativně úspěšně buduju image intelektuála předstíráním sympatií k Tarkovskému). A možná je to dobře. Hranice ovládání mi totiž v danou chvíli perfektně sedla do nálady, rozhodně totiž není oddychový film na zabití nudného sobotního odpoledne: fassbinderovský minimalismus, nejen herectvím, ale třeba i nehybností kamery; hypnotická hudba s dominantními špinavými kytarami; do detailu dotažená mizanscéna, nejvýraznější, co se rámování záběrů a volení úhlů kamery týče; meditativní atmosféra, podpořena mantrickým opakováním (třeba motivu krabičky sirek), v opakování bych se navíc vůbec nebála hledat dominantu filmu; silné erotické dusno, za které může ta nahá ženská; nedoslovnost a nedělání z diváka pitomce vyzrazením minulosti hlavního hrdiny… Troška té metafyziky do toho a Jarmush baví a rezonuje ve mně ještě dlouho po závěrečných titulcích! (20.04.2011)

Jak to vidím já, běžný divák, resp. filmový "nadšenec" je konzument, který, pokud dostane něco jiného, než co čeká, si stěžuje a křičí, zatímco cinefil (= ten, kdo má film rád a proto se předpokládá, že mu i rozumí) bere v potaz i tu možnost, že chyba může být v něm, nikoliv ve filmu. Proto se vyhýbá citovým odsudkům, nekape z něj frustrace „podvedeného“ zákazníka a využívá možnosti opakovaných shlédnutí. Co mnoha filmovým "nadšencům" vyčítám, je špatná argumentační kultura, nedostatek pokory a neschopnost rozlišovat mezi dobrým a špatným uměním – Jarmuschův poslední film je vším, jenom ne tím špatným. (30.01.2010)

Isaach De Bankolé jako černý ninja se (podobně jako černý samuraj Ghost Dog) pohybuje subjektivním prostorem zrcadlícím svojí pravidelnou uspořádaností symetrického labyrintu „skutečný“ svět, který obývají „živé bytosti“. On sám se mezi „živé bytosti“ nepočítá – „mezi námi jsou ti, kteří mezi námi nejsou“ avšak on „není mezi nikým“. ___________ To, co Jim Jarmusch předvádí, je volné interpretační pole, ne úplně nepodobné filmům pracujícím s vyprázdněným narativem. Z hlediska narace tedy nepřináší nic nevídaného, ovšem on svým specifickým způsobem samotnou formu vyprázdněného narativu posouvá někam mimo hranice reálného – do snového prostoru labyrintů a metasvětů, do světů „na okraji“ (jestliže okraj ani střed neexistují, mohou se jejich zdánlivé obrazy nalézat kdekoli). Na rozdíl od Guse Van Santa (Gerry) nebo Bruna Dumonta (Twentynine Palms) aj., kteří vypráví příběh z „reálného“ světa pomocí obrazů, které porušují kauzální souvislosti vyprávění (není jasné co je pro děj relevantní a co ne, takže divák je neustále maten tím, že jsou mu předkládány pouze neurčité záhyby příběhu), se Jarmusch dotýká světů mimo, existence za horizontem – Jim Jarmusch překračuje zrcadlo. ___________ Film na vzdory své volnosti není vyprávěn svévolně – hlavní hrdina (a spolu s ním i děj) se pohybuje na základě logického systému, který je utvářen cyklickou hrou propojených znaků a (divákem) nerozluštěných šifer. Divák na základě toho všeho může film „číst“ různými způsoby, avšak nikoliv jakkoli libovolně. Film je přes svoji interpretační otevřenost pevně svázaný svojí logickou strukturou (třebaže se jeho logika rovná spíše logice cesty zenu), bez které by jeho hra byla nehratelná. Podobné postupy můžeme najít v literatuře např. u raných děl Michala Ajvaze nebo v žánrových labyrintech Jeana Echenoze. Ať mi tedy nikdo nevykládá, že to byla pseudointelektuální nuda a podvod na diváka a že se Jarmusch umělecky vyčerpal! U některých filmů by mělo být upozornění non-midcult, aby bylo jasné, že u něj duševně tupozrací měšťáci a kulturní snobové mohou zažívat silné okamžiky sebestředného utrpení. (24.11.2009)