Madisonské mosty

Herecký koncert pod taktovkou Clinta Eastwooda, který si střihl i hlavní roli vedle bohyně Meryl Streep. Co k tomu asi říct, dlouho jsem ho odkládala, ale dneska s moji maminkou jsme si ho pustily a jsem za to ráda. Nevím, jestli to taky někdo vidí, že takové filmy se prostě už netočí. Čím to je? Tou atmosférou? Těmi dobrými herci? Tím nápadem? (jakože tady ten nápad zas tak velkej není a je vidět, že těžit z čeho je...stačí to dobře natočit). Miluju je oba... takové charisma a ta chemie by se tam dala krájet... prostě nádhera. Hodně těžká životní situace a sama ani nevím, jak bych se rozhodla. Ona to ta Meryl nemá vůbec jednoduchý, to je samá Sophiina volba :) (03.06.2017)

Silný příběh, skvěle zpracovaný a zahraný. Rozhodně nedejte na komentáře typu "tohle je pro vdané ženské po čtyřicítce", protože autoři těchto komentářů nepochopili, že "vdaná ženská po čtyřicítce" je jenom prostředek, který je využit k ústřednímu sdělení, které se může týkat každého z nás, ať je to muž nebo žena, ať je starý nebo mladý. Rozhodně nejlepší film, který jsem za poslední dobu viděl! (14.01.2014)

Ano, celý film je klišé - tohle už jsme mnohokrát viděli... ale to nutně nemusí znamenat, že jde o špatný film, ba naopak. Tenhle film má totiž jakousi atmosféru, kterou mu mnoho jiných filmů může závidět! Nenudilo mě to vůbec a ty přirozené herecké výkony! Tohle se povedlo... Výborný doják, který mě osobně sice nedojal, ale moc příjemně se na něj koukalo. Dejme tomu, že takto si tedy představuju žánr ''Romantický''. (19.06.2010)

Bože můj, v devadesátkách se točily bomby a nikdo mi to nevymluví... Madisonské mosty jsou úžasným filmem. Dominuje mu skvělé herectví dvou hereckých es Meryl Streep a Clinta Eastwooda, který si tuhle pecku i zrežíroval. Ze zprvu pomalého rozjezdu se film rozjede do hodně zajímavého drama, v němž se možná ke konci najde nejeden divák. Asi každý máme někde uvnitř uchovanou vzpomínku na ten svůj Rosemanův most, nebo výhybku, kde nás ten náš vlak na své cestě životem měl možnost odbočit jinam. Zatímco ta přímá cesta vpřed má trasu v podstatě danou... Rodina, partner, děti, práce...  Ta cesta za výhybkou je lákavá v její nepředvidatelnosti. A jako vše neznámé je o to více dráždivá, byť ta kolej může znamenat cestu ještě někam k modřejším dálavám, ale také nemusí být moc dlouhá a může koncit propastí... Tou výhybkou myslím třeba člověka, nějakou lásku, kterou člověk zničeho nic potká a nebo se s ní po letech znovu setká. A najednou ví, že tohle je jiné. Někdy může prohlásit, že skutečně poprvé vživotě si je tím citem jistý. Je z toho celý zmámený, vytržený ze stereotypu. Je tak lákavé odpojit se z toho vláčku. Ale co ostatní? Rodina, děti, partner co se snaží seč může být dobrým parťákem a nikdy neublížil. Pochopí to? Jsou lidé, kteří vše zpřetrhat skutečně dokáží. Ale jsou i tací a těch je většina co odolají a budou pokračovat dál. Mne zaujala role Francescy. Našla si svého vyvoleného a hodného Roberta, vzala si ho, má s ním farmu, šťastné děti, v chudobě evidentně nežila. A přesto zmiňuje, že manželstvím cosi ztratila a stala se otrokem rodiny a péče o ni. Myslím si, že takové ženy by se tedy neměly nikdy vdávat a mít děti, byť jistě budou dobrými matkami. Brát péči o rodinu jako oběť, to opravdu nechápu. Buď to chci a nebo ne. Navíc v době filmu a o to více dnes mají ženy milion možností jak se zabavit, plnit si sny, pěstovat koníčky... Ano, Franceska to tam na farmě kdesi v zapadákově asi měla složitější, ale tvrdím, že když chci být šťastný, musím pro to něco udělat sám. Film nabízí mnoho otázek a téma je skvěle zpracováno. Překvapila mne i ta dokonalá nepříjemná naléhavost a napínavost momentu  ve scéně  dvou stojících pickupů v dešti kdesi v zapadákově v Iowě na červené semaforu.... Prostě fantastický film.  A nesmíme zapomenout i na skvělý český dabink Zlaty Adamovské a bohužel nedávno zesnulého Ladislava Županiče. Tleskám a dávám za 5 fotek do National Geographic Magazine. * * * * * (24.02.2024)

„Staré sny boli dobré sny. Síce mi nevyšli, ale mal som ich rád.“ Zaujímavý milostný vzťah medzi dvoma zrelými, starnúcimi ľuďmi, ktorí vedia, čo od života chcú (Eastwood mal v tom čase 65, Streep "len" 46, ale kinematografia zažila už vyššie vekové rozdiely, viď. Saturn 3 alebo Pasca s Connerym). Okrem výkonov ústrednej dvojice oceníte peknú výpravu, dojemné rámcovanie scénami zo súčasnosti a prekvapivo o nič nezaujímavejším mini-príbehom o dcérach a synoch. V neposlednom rade oceníte strhujúci, dojemný záver o tom, že niekedy stačí iba otvoriť dvere na aute (ale aj o tom, že tento zdanlivo primitívny úkon môže byť neskutočne ťažký, až nad ľudské sily). Už keď som Madisonské mosty videl prvý raz v polovici 90. rokov, hlboko na mňa zapôsobili. (14.02.2009)